Hello, it´s me

Ahoj, jsem Erika! Těší mě, ale radost nemám!

Zjistila jsem, že moje zvýšená konzumace jídla mi ztěžuje plnění jóga plánu. Mám totiž pořád tak plné břicho, že cvičit je v tu chvíli poněkud nevhodné. Jenže ta chvíle trvá skoro pořád. Právě jsem si udělal borůvkový dort a je celý jen můj!

20245447_10207513472594057_617259486742897801_n

V práci jsem se naučila za minulý týden spoustu nových věcí. Například: složit a rozložit stojánek na mikrofon a přimontovat k němu mikrofon, pamatovat si, že mikki je totéž co mikrofoni. Že zabrzděná brzda je kiinni a odbrzděná je irti. Taky jsem se naučila rozložit a složit takový ten stan, co bývá na akcích jako stánek. Uklidit reproduktor do bedny. Kromě fyzické práce okolo našeho pidipódiíčka na náměstí uprostřed něhož zeje obří díra, která se v průběhu jednoho roku má přeměnit v podzemní parkoviště, jsem vykonávala i více mentální práci. Dva dny jsem uváděla prográmek na pidipódiíčku a mluvila do mikrofonu, který jsem zvládla posléze i složit. „Děkujeme skupině Kaiutin, že sem přinesla takovou letní atmosféru. Ještě jednou jim zatleskejme. Program bude pokračovat ještě jedním malým koncertem za půl hodiny, tedy přesně ve dvanáct. A nezapomeňte si vzít program tady v košíčku před pódiem.“ Přibližně takhle. Jenže finsky. Do toho mikrofonu. Ale bylo to dost v pohodě, většinu publika tvoří důchodci, kteří se stále usmívají a dost možná mě stejně neslyší (proto se pořád usmívají). Zjištění, že když řeknu lidem, ať zatleskají, tak vážně začnou tleskat, mě na chvíli naplnilo pocitem velké moci. Takovému pocitu zase tleská Erika.

Erika je na světě už pár měsíců. Umí už chodit, mluvit i číst. Erika je moje alter ego. Erika má ty vlastnosti, které Zmrzce chybí.  Ještě musím vyladit, jaký je rozdíl mezi Zmrzkou a Zuzkou. Zuzka bývá asi ta slupka. To, co je vidět na veřejnosti, tam kde se neproniká člověku pod povrch. Zuzka je ta, co říká, že jezdí na koni, ráda fotí, čte a taky studuje. Zuzka působí inteligentně a trochu odtažitě. Zůstává víc na okraji. Zuzka ráda fotí a nemá problém. Protože na úrovni slupky se o problémech nemluví a Zuzčiny problémy nejsou na první pohled vidět, protože je inteligentní a umí je do té míry korigovat. Zuzka taky moc nepije a vůbec všechno dělá střídmě a s mírou. Zuzka vypadá, že má plán, jenže Zmrzka ví, že žádný pán nemá. Zmrzka je víc ulítlá. Zmrzka se svému studiu směje a víc pije. Občas hodně pije. Zmrzka je navíc všechno, jen ne slupka. Zmrzka je úplně pod povrchem, to pravé jádro. Všechny myšlenky obsahující city se prosívají přes Zmrzčinu hlavu. A právě z toho má Zmrzka problém. A ona o něm dost mluví. Zmrzka se vlastně dost živí výtažky z problémů. Ale naštěstí jí bylo shůry dáno i dost koncentrovaného humoru, který může s těmi problémy ředit, takže to ve finále někdy bývá i vtipné a veselé. Navíc to ráda ředí taky pivem.  Zmrzka je dost fajn holka, je rozhodně zajímavější než Zuzka, jenom má někdy tu špatnou tendenci se zacyklit, přestat se posouvat vpřed a přestat věřit svému vlastnímu jádru a místo toho se v něm jen pitvat a šťourat jehlou do hnisavé rány. Zmrzka občas vůbec dost hnisá, a proto k sobě potřebuje ještě Eriku. Erika kašle na city. Erika je spokojená sama se sebou a chce se mít sama se sebou dobře, ba přímo ještě lépe. A je ochotná pro to něco dělat, například zatnout svaly nebo si víc čistit zuby a používat micelární vodu, na kterou Zmrzka kašle, protože ji v porovnání s velkými city a záhadným fungováním světa přijde naprosto nicotná a malicherná. Erika se ráda baví s lidmi, ale nepouští si je moc k tělu. Zná svojí hodnotu a ví, že by ve svých vlastních očích měla být přednější než hodnoty ostatních lidí. Erika je nezávislá. Dělá jen to, co je pro ni dobré. Pokud něco není dobré, Erika se od toho dokáže odstřihnout. To je její krédo. Erika – střihač!

Je fajn, když se někteří lidé spřátelí se Zuzkou natolik, že poznají Zmrzku. Eriku nikdo poznávat nemusí, Erika žije sama pro sebe. To je její účel. Jsem ráda, že Erika žije.

Teď konec polemiky o vnitřním rozvrstvení. Přejdeme k více reálnému světu aneb, co jsem dělala v uplynulé době.

Minulé úterý jsem byla v rámci pracovní doby zadarmo v muzeu, protože jsme neměli co dělat a protože naše kancelář sídlí v budově muzea. Byl tam model saunujícího se člověka vyhotovený z plastu. Taky spousta kantele, několik replik hliněných nádob z doby hřebenové keramiky, vycpaný vlk a spousta materiálů o luovutettu Karjala neboli o odevzdané Karélii, co dřív patřila k Finsku, ale po druhé světové se připojila k Rusku. Finové z toho mají nekonečné trauma ve své historii a hodně rádi na to odkazují, ačkoliv je to bolí. Podél silnic tu jsou směrovky na Sortavala, jako kdyby se vůbec nebralo v potaz, že Sortavala už je prostě v Rusku. Na Moskvu žádné směrovky nejsou, protože Moskva nikdy nebyla ve Finsku. Ale Sortavala ano.

V pátek jsem se (opět v rámci pracovní doby) účastnila Karelia-soutu, což je veslařská soutěž na církevních člunech či jak to přeložit… Prostě dřevěné čluny, do kterých se vejde asi 14 lidí, tedy tolik jich bylo v těch našich, vždy dva vedle sebe, takže každý má jen jedno velké pádlo. V dřívějších dobách se v nich lidé dopravovali do kostela, pokud byl kostel přes vodu. Ve Finsku je hodně věcí přes vodu. A proto se mu říká kirkkovene neboli kostelní/církevní člun. Konec výkladu etymologie. Na těchto člunech jsme veslovali 41 kilometrů po řece, start někde v lese a konec zpátky u nás ve městě, kde řeka končí vyústěním do jezera. Bylo nás čtrnáct žen za tým městských pracovníků. Většina z nich neměla s veslováním žádné kdovíjaké zkušenosti, takže mě nemuselo až tak stresovat, že jsem nic podobného nikdy nedělala. I když jisté obavy jsem stejně měla – že nebudu tu tyč umět řádně ovládat a všechny zleju, až s tím neobratně třísknu o hladinu, či že budu veslovat v prostě úplně jiném rytmu a úplně jiným směrem. Veslař z jiné dimenze. Naštěstí se veslování ukázalo jako dost intuitivní a nešlo mi o nic hůř než ostatním. Jediná obtíž byla, že z toho nehorázně bolí zadek, což pak člověku trochu kazí kochání se okolní krajinou. Ve vzduchu pořád visely slova mozoly a puchýře. Naštěstí se mi nic z toho nestalo, jenom mě pak dva dny bolely úplně všechny svaly. Dohodly jsme se, že to nebudeme hrotit a pojedeme vlastním tempem, k závěru už jsme chytly grif a do města dopluly uprostřed ostatních účastníků. Byl to boží zážitek. První část cesty během nás byla nádherná kalevalská krajina a ženy v člunu zpívaly, co jim hrdlo stačilo. Byl to až folklorní zážitek. Mám z toho pocit, že jsem v minulém životě asi hodně veslovala. Což ostatně jen potvrzuje celý můj pocit o svém minulém životě. Jinak taky potvrzuji, že když se o karelských ženách říká, že hodně mluví a jsou hlučné, tak je to sakra pravda. Když jsme cestou tam nastoupily do autobusu, čtrnáct Finek znělo přibližně jako třicet Italů. Neuvěřitelné.

Teď opilecká a hormonální část vyprávění. Během postávání před pódiem na náměstí bylo zajímavé pozorovat lidi. Prodavačku jahod, co vypadá sama jako jahoda a poutá tím dost mužské pozornosti. Navíc celou dobu pozitivním hlasem vyřvává, že máte přijít ochutnat jahody. K dobru se jí přičítá, že u toho používá zdejší nářečí, kterému jsem dost propadla, protože zní naprosto úžasně. Tulkaa mansikkamaistijaisille. Saapi maistoo! Pak několik místních bláznů. Jeden, co má mastný culík a pobíhá pořád zmateně s igelitkou sem a tam a šmíruje u toho slečnu jahodovou. Mezi tímto davem důchodců, bláznů a prodavaček se minulý týden na chvíli objevil nový týpek. Přesně takový ten, kterýho okamžitě zmerčíte, a začne vám to v mozku pípat: pozor na pravoboku objekt hormonálního zájmu! Pípalo to dost. Navíc jsem se s týpkem dost „nenápadně“ střetla pohledem. Pípaní bylo tak neodbytné, že se mi skoro chtělo jít si stoupnout vedle něj a prostě ho pozdravit a zeptat se, kdo je, což tak úplně často nemám chuť dělat. Nicméně týpek pak odešel a nic. Druhý den jsme s kolegyní seděly po veslování na jednom pivu a tu najednou píp píp – na stejné terásce sedí u kafe pípací týpek! Zase jsme se na sebe chvíli vyzevlili a on pak odešel. Trochu to ve mě vzbudilo naději a přesvědčení, že bychom se mohli ještě někdy někde náhodou potkat a třeba se už i pozdravit. Nejlépe třeba hned druhý den, protože na ten byla naplánovaná párty s lidma z práce od pódiíčka na náměstí. Tak trochu jsem s tím začala počítat. Tohle město je malý. Lidi se potkávají. Určitě půjdeme pak do baru a týpek tam bude. To je víc, než jasný.

Párty začala hned po skončení posledního programu posledního náměstního dne a po poděkování statusem na facebooku. Takže asi ve tři odpoledne. Vypravili jsme se pro pizzu a alkohol a pak to zakempili na trávníku u řeky. Protože bylo léto!!! Mimochodem jsem měla pizzu s nivou a hruškou a byla naprosto famózní. Sedíme tam asi tak hodinu, když tu najednou okolo jede na kole dotyčný pípací týpek. Už projel okolo nás, když si kolega konečně uvědomil, že ho zná a zavolal na něj. Takže po hodině je párty týpek included! Po čase si k nám začali přisedat ještě náhodní random lidé, ale z těch už mi v hlavě naštěstí nic nepípalo. Například mladá bezdomovkyně, která byla dost v pohodě, akorát nás obírala o alkohol, ale nic proti tomu. A pak mladá dvojice, která hned po tom, co dosedla na trávník, se začala ptát na náš vztah ke Kristu. Některé zdejší zážitky jsou vážně bizár. Párty trvala až do jedenácti a pak byla rozpuštěna nečekaným výronem našeho kolegy, který se před týdnem rozešel, a spolu s tím alkoholem ho to teď nějak vzalo. Vůbec bylo fajn, jak jsme se tam na konci všichni za spolupráce alkoholu postupně nějak vyronili. Ne, že bych ostatním přála problémy, ale je fajn vědět, že nejsem jediná, kdo nějaký má. A to mají nějací lidé navíc ještě Krista. Týpek vypadal, že mě docela balí. Píp píp. Vyměnili jsme si FB a deska si píšeme, což sice vůbec nic neznamená, ale stejně jsem pozitivně potěšena tím, že když člověk jen tak někoho vidí a zapípá mu u toho v hlavě, že se stanou další náhody, díky nimž se s tím člověkem fakt začnete bavit! Náhodo dík! Nemyslím díky tomu teď tolik na prvního Fina, ale na tohodle druhýho. Možná až nebezpečně moc, ale to se nějak vsákne. Dost mě zajímá jako člověk. Působí totiž dost deep. Například chápe les. Chápat les je dost důležitý, myslím si. Působí, jako typ člověka, se kterým se můžete bavit o deep filozofických a duševních věcech. Zároveň to však implikuje, že působí jako složitá a komplikovaná osobnost, což rozhodně nesouzní s typou na ženění. Myslím, že kdyby ho viděli moji rodiče, tak z toho asi zkolabují. Týpek má hodně tetování, dredy a kruh v puse. Je trochu na hranici, ale věci, co jsou na hranici, bývají svým způsobem o to atraktivnější. Ten člověk mě prostě zajímá. Ale třeba se ani nesejdeme, že jo. Navíc se mi tu krátí čas, to mě taky stresuje. Dneska jsem si udělala borůvkový dort. Mám ho celý pro sebe. Taky jsem si koupila tři exotické melouny. Ty mám taky jen pro sebe, ale už je skoro nemám. Miluju borůvky z lesa, melouny za euro per kilo, finský chleba, svůj nový Iittala hrníček za 20 euro a taky náhody!

Zatím čau! Jsem zvědavá, co se stane tenhle měsíc.

Reklamy

One thought on “Hello, it´s me

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s