Joogamatto, salsamato!

Stále v lese a stále v míru a pokoji těla i duše.

Během dneška jsem mimo jiné vytiskla 300 kusů A4 a nastříhala je na A5. A vytiskla 175 kusů A4, které jsem nestříhala na A5, ale složila na A6. Je docela fajn mít v práci konečně něco na práci. I když při tom stále uvažuji, jestli se to víc podobná činnosti podřadné sekretářky nebo uznávaného umělce skládajícího origami.

19959376_10207471966996443_815774131429164679_n

Dále jsem si dnes koupila jednu cibuli, šest žampionů střední velikosti, smetanu na vaření, citrón, kousky lososa v medové marinádě a modrý jóga kobereček. Citrónem jsem si umyla hlavu, lososa zkonzumovala v rámci dvou porcí přiměřené velikosti se vzájemným rozestupem dvou hodin. Během rozestupu jsem zjistila, že jóga na koberečku jde opravdu podstatně lépe, než bez něj.

Takže takový normální všední den. Teď ale něco, k těm předešlým, kdy se dělo něco zajímavějšího, než cyklistický výlet do supermarketu.

Výlet do Rääkkylä – Mekky lidové hudby a kultury parkoviště

V minulém článku jsem zmiňovala, že pojedu s kolegyněmi z knihovny na výlet do asi 40 km vzdálené vsi Rääkkylä, která pro mě má význam až ikonický, protože z ní pochází jedna z mých nejoblíbenějších kapel. A je tam festival lidové hudby, co díky členům kapely vznikl. Tak už jsem tam byla. Mekka se moc jako Mekka netvářila a cesta byla hezčí než cíl. Jeli jsme venkovskými silnicemi a všude byly lupiny v plném květu. Taky jezera. Ty byly bez květu. Dokonce jsme jedno překonali pomocí přívozu. Rääkkylä samotná je dle očekávání malá a taky na finské poměry vypadá docela zašle (to už bylo mimo očekávání). Jestli mi nějaké místo někdy připomínalo Karélii z druhé strany hranice (to jako v Rusku), tak to byla tahle ves. Ale mělo to něco do sebe. Taková ta trocha zapomenutého světa. Festival byl dost malý a v dost uzavřeném prostoru. Žádná folklorní atmosféra se tam bez lístku moc nasát nedala. A jediní lidé pohybující se tam v krojích, byli členové tanečního souboru z Moravy. Zato echtovně etnologický a sociologický zážitek jsme získali na parkovišti před místním supermarketem, které podle všeho slouží jako shromaždiště místní mládeže. Kolegyně to nazvala rääkkylským Tinderem. Představte si několik vytuněných aut vedle sebe. Všechny mají hodně nízký podvozek a profil pneumatik, protože to je něco, co vám na finském venkově bude jednoznačně k užitku. Teď si představte, jak v těch autech sedí vytunění mladíci, okolo chodí hloučky vytuněných slečen a pozvolna se ve smečce přibližují, až kolem vytuněných aut vznikne nový hlouček obsahující obé pohlaví. Aby to mělo ty grády, v autech hraje hodně nahlas hudba. Mladí řidiči mají nastartováno a lidé si povídají napříč auty se staženými okýnky. Občas nějaký mladík  nějakou slečnou vezme na okružní jízdu kolem parkoviště, ale za chvilku zase zaparkuje zpátky, aby si z okýnka mohli dál povídat s ostatními. A teď si představte, že těchto vytuněných skupinek je na jednom vesnickém parkovišti hned několik. Osobitost rääkkylské kultury se nedá popřít. Je to víc než folk! Je to skoro punk!

19875401_10207429736420705_6780895728753173586_n

Výlet do Valamo – ortodoxní klášter, mniši a vysoké ceny

V týdnu mi Ulla řekla, že se jí snad povede sehnat auto a chtěli by si s Magnusem udělat výlet a že jsem vítána. Jako cíl cesty jsme odhlasovali ortodoxní klášter uprostřed lesa. O jeho existenci vím už dlouho, ale jelikož je uprostřed lesa, zatím se mi nepovedlo do něj dostat. O to víc beru výlet s povděkem. Cesta byla opět lepší než cíl. Asi. Miluju vesnické cesty a finskou venkovskou krajinu. Ještě jsme se stavili v malinkatém skanzeníčku, v sekáči a kavárně v jedné vesnici, kde to mělo zase echtovně zapadlou atmosféru. Klášter sám byl menší, než jsem podle obrázků čekala, ale zato v něm bylo podstatně víc lidí. Jakože návštěvníků. Koupili jsme si poměrně drahý lístek, co obsahoval povolení navštívit nějaké zdejší výstavy, absolvovat prohlídku a dát si oběd. Oběd byl dost povedený a na zdech restaurace byli svatí, na stolečku velký samovar. Magnus si šel dvakrát přidat a já zvládla zkonzumovat vše, co jsem si ve své hamižnosti na talíř nandala. Prohlídka nám byla upřena zcela neférovým způsobem. Poslechli jsme si ale koncert čtveřice mnichů, který byl hodně nabitý zbožností a zněl dobře. Valamo mě jinak nijak zvlášť neoslovilo. Duchovní atmosféra byla potlačena počtem návštěvníků a obchodem, kde prodávali čokoládu s obrázkem kláštera za dost vesmírnou cenu. Potěšujícím prvkem byla naopak přítomnost vetešnictví. I když to by člověk v klášteře asi taky dvakrát nečekal.

20108257_10207472100359777_1823426285224043258_n

Pohyb okolo jezera v nočních hodinách

Začínám tu žít docela noční život. Akorát to teda neznamená, že bych chodila do baru, ale že jezdím po půlnoci sama na kole lesem anebo že si dávám budíka na třetí hodinu, abych se šla podívat k jezeru před východem slunce. Bylo to méně epické, než bych čekala. Čekala jsem opar nad vodou a ono nic. Příště si musím asi vybrat chladnější noc. Ale nevadí. Alespoň nad močálem malinko byl.  Tenhle víkend byl ve městě velký hudební festival. Bylo tu opravdu hodně lidí. Taky se tu v sobotu uskutečnilo úspěšné vytvoření světového rekordu v počtu plavajících naháčů. Ve stejnou dobu, co jsem si prohlížela zrovna mnichy… Lístky na festival jsou ve Finsku věru drahá věc, takže jsem pro tentokrát zamítla svoji oficiální účast. Pak jsem si pár dní myslela, že na festival půjdu uklízet, čímž se tam dostanu zadarmo. Ale moje motivace sbírat po mnoho hodin odpadky asi nebyla dostatečná. Takže jsem to vyřešila plánem cé, což je jet v sobotu poslouchat sama moje milované Haloo Helsinki za plot a v neděli si jít se známými zase sednout za plot a poslouchat Ultra Bra, protože tak bylo skupinově rozhodnuto. Obojí bylo super. Haloo Helsinki zněli skvěle. Teď jsem je viděla oficiálně dvakrát se vstupenkou a dvakrát méně oficiálně za plotem. Vlastně za plotem je bylo jen slyšet, ale to neva. Noční doprava na koncert byla taky zajímavá – půlnoční barevná obloha nad jezerem se nikdy neokouká a zšeřelý les má taky něco do sebe.

19989461_10207472021517806_6835994370791140008_n

Malý svět a Finsko v sedle

Začala jsem tu chodit na koně, což je jeden z mých plánů na postupnou aklimatizaci. Tréninky ve finštině jsou zatím bez problému a věřím, že i nadále budou. Na první hodině jsem vyfasovala hucula. Říkala jsem si, že možná nepotřebuju toho ryzáka s asi 180 cm v kohoutku, co jsem ho čistila a sedlala. Tak dobré pojištění přece jen nemám… ale zase takový výškový rozdíl to v praxi být nemusel. Hucul je ve srovnání s tím, na čem jezdím doma, markantní rozdíl. Pan hucul byl takový ten klasický školní kůň, co nějak jde, aby to nějak vypadalo, ale když se podíváte pod povrch, tak vlastně moc nejde a po jednom kole cvalu vypadne do klusu, protože je evidentně navyklý cválat jedno kolo. Byla jsem pak trochu na pochybách, jestli je hucul vypadávající ze cvalu něco, za co chci platit 27 euro. Nicméně jsem do stáje po týdnu naklusala znova. Bála jsem se, že přijedu pozdě, ale nakonec jsem tam byla zase s dostatečným předstihem na to, abych dostala za úkol vyčistit tři koně. Víte co? Mluvit finsky na koně je naprosto nový level používání cizího jazyka. Nejdřív mi to vůbec nešlo skrz mozek a přes pusu. Jsem prostě zvyklá na „ustup si, dej nohu a pašák, ták je hodný“, navíc vědomí, že koni je asi jedno, jak na něj mluvím, posiluje touhu po užívání výrazu hodný pašák. Ale minule jsem to přemohla a zjistila jsem, že to jde i finsky. Budu to teď vyváženě střídat. Druhý trénink byl překvapivě skvělý. Dostala jsem o něco většího koně, který nevypadával ze cvalu, a byl naopak dost dobře jezditelný. Doufám, že ho dostanu příště zase. Půlku tréninku jsem jezdila bez třmenů, což se vždycky hodí a trenér si všimnul, že mi to ve cvalu jde. Minimálně v porovnání s druhou jezdkyní, která byla na podstatně jiné úrovni a neuměla nacválat.  Asi by člověk předpokládal, že když jezdí už nějakých třináct let, že asi umí cválat. Ale tady to musí dávat najevo postupně.

Teď k tomu, proč je svět malý. Paní, co neuměla nacválat, byla hrozně super. Byly jsme na hodině jen my dvě a ona je přesně taková ta upovídaná pani z východního Finska. Takže se se mnou začala hned aktivně bavit, po tom, co jsem jejímu koni přendala sedlo na správné místo a nandala uzdečku tak, aby kůň chápal, co se děje a spolupracoval, což paní taky nešlo. Vyšlo najevo, že paní miluje internacionální společnost a že pořádá v jedné úplně zapadlé vesničce workcamp, na který shodou okolností letos jede můj kámoš z Prahy. Prostě kámoš jede zrovna sem – což už je dost náhoda. A já pak potkám ve stáji jeho vedoucí. Nechápeš! Ale je to super! Paní prý na Vánoce dělá po českém způsobu bramborový salát a já jsem prý vítaná, když si budu chtít udělat výlet na ten workcamp. A snad se ve stáji ještě potkáme. Cesta na koně mi od domu trvá asi hodinu, ale obvykle dýl, protože se mi nechce jet na kole nějakých 13 kilometrů bez přestávky. Minule jsem si udělal přestávku v supermarketu… jak jinak. A před ním jsem potkala Siriuse Blacka z knihovny (viz historka o kolegovi, co nosí v kapse hůlku). Dobře jsme si popovídali. Je fakt skvělý někoho potkat. A popovídat si. O pět minut později jsem potkala dalšího kámoše. Mám z toho dobrý dojem, ale nejsem si jistá zdůvodněním této situace. Buď už tu znám tolik lidí, že zvládnu za jeden den potkat tři nějakým způsobem známé lidi. Nebo tu znám pořád hodně málo lidí, ale Joensuu je prostě jenom strašně malý malý město. Asi je mi ve finále jedno, který z těch důvodů to bude. Jonesuu je super. Tečka.

Dneska jsem při pobytu na facebooku stihla nechtěně vidět velkou žábu, co sežrala kuřátko, fotky lesního požáru v Chorvatku, který už pohlcuje i domy, a obří kroupy ve Španělsku, co proděravěly auta a zabily ovečky na pastvě. Kéž by bylo na světě pro všechny dostatek klidu a míru, jako je ho tady v lese!

Minulý týden jsme měli s knihovním autobusem akci, kde lidi libovolně recitovali hudební texty. Hudební texty jsou někdy dost fajn i bez hudby. Někdy možná i lepší. A někteří lidé uměli hodně dobře recitovat. Líbí se mi tenhle kousek od Samuliho Putra. Samuli Putro je dost fajn, má fajn texty i hudbu, ale ta paní to recitoval atak procítěně, že to bylo ještě víc deep.

Kuka tahansa kelpaa
Jos sillä on sun nimi
Yhtä leveät haaveet
Yhtä raikas mieli
Kuka tahansa riittää
Jos sillä on sun nimi
Yhtä kevyet pelot
Yhtä vahva totuus

Poslouchejte písničky a mějte v duši mít!

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s