O práci v knihovně, Harrym Potterovi a krvi

Mám za sebou první týden práce v knihovně. Ačkoli slovo práce je asi trochu silné. Spíš tam tak různě posedávám a mou pracovní náplní bývá nějaký úkol, který by mi normálně zabral tak dvě hodiny, ale tady se ho snažím vykonávat celých svých šest pracovních hodin. I když to vlastně taky tak úplně není pravda.

SONY DSC

Pracovní doba je prošpikovaná přestávkami. Když se v devět přijde do práce, je nejdřív první kahvitauko neboli přestávka na kafe. To je fajn, protože se tam můžu nasnídat, když to nestíhám doma… což nestíhám, protože spím. Pracovat se začne kousek před půl desátou. Teda ostatní začnou pracovat a já začnu velmi pomalu vykonávat svůj titěrný úkol a hodně přitom surfuji po internetu. Finové jedí oběd velmi brzy. Z toho taky pramení, že tu jím obvykle tři teplá jídla denně, protože mi ten první finský oběd nepřijde jako oběd a musím si po příchodu z práce dát ještě pozdní český oběd. A pak pozdní multikultivečeři, protože venku je pořád světlo a v jedenáct máte pocit, že je sedm. Ale to odbočuju… před dvanáctou je tedy přestávka na oběd. A v jednu je další kahvitauko. A ve tři jdu domů. Takže toho…. moc nestihnu. 😀 Ale prakticky vzato jsou tyhle tauko pro mě dost přínosné. Jsem totiž v severní Karélii na východě Finska. A o východě Finska, zvláště o Karélii, se říká, že tu jsou lidé mnohem upovídanější a srdečnější, než ve zbytku země. Potvrzuji, že na každém šprochu pravdy trochu. Knihovnice se smějí. Dost často a dokonce dost nahlas. Během každé přestávky se hlasitě smějí. Dokonce se objímají, což je ve Finsku celkem kuriózní jev. A vůbec mluví hodně, hlasitě a procítěně. Miluju Karélii. Proč Tampere není taky v Karélii? To by určitě usnadnilo mnoho věcí. Půlku pracovní doby tak poslouchám rozhovory knihovnic u kafe a z toho se můžu krásně učit finsky. Jedna pořád vypráví o tom, jak ráno venčí svojí kočku. A popisuje to fakt procítěně. Potom se taky hodně baví o kadeřnictvích a o tom, že je tu nějaké kadeřnictví, kde vám upraví čakry. Všechno si vypráví několikrát, jako lidoví vypravěči, takže když mi něco unikne jeden den, slyším to druhý den zas.

Moje úkoly pro tento týden se sestávaly z toho, že jsem si připravila desetiminutový projev na hudební téma, který jsem ve středu přednesla na náměstí na pidipódiíčku do mikrofonu. Nejdřív jsem si myslela, že z představy veřejného projevu ve finštině omdlím ještě cestou, ale nakonec to bylo v pohodě. Publikum tvořili vesměs důchodci. Na přípravu těchto deseti minut šlo celé pondělí a úterý. Pak jsem z toho následně napsala pidireportík na Facebook a udělala malinkatou výstavičku v hudebním oddělení knihovny. Ve čtvrtek jsem žádný úkol nedostala, ale prý mám volné pole působnosti, a když si něco vymyslím, tak to můžu realizovat. Takže jsem napsala článek o Máchovi, který časem přijde na stránky knihovny. Fini totiž Máchu vůbec neznaj, což je dost hanba. Mácha je základ celého prociťování světa. Při psaní jsem byla nucena vyhledávat mnohá nová specifická slovíčka a zjistila jsem, že některá prostě ve finštině chybí, protože Finové mají jiné prociťování světa. Finové vůbec neznají pojem „rozervanec“ nebo něco v tom smyslu rozervaného romantického hrdiny s rozcuchanými vlasy, těkavým pohledem a poškozeným srdcem. Romantismus tu byl sice významný kulturní prvek, ale jeho tvůrci a hrdinové nebyli vůbec rozervaní. Byli v pohodě a jenom hodně propagovali národní myšlenky. Ale neměli světobol. Jak může, sakra, někdo nemít světobol, když je romantik? Mrzí mě, že nemůžu do článku o Máchovi napsat, že byl rozervanec, aby to nevyznělo, že měl potrhanou kůži…

V pátek jsem, světe div se, dostala náhle poměrně normální úkol. Měla jsem vytvořit plakát na kulturní události příštího týdne, který bude pak trčet na ulici před knihovnou. Naučila jsem se díky tomu pracovat s jedním programem, který jsem neznala a který je setsakra užitečný. To považuji za velké obohacení. Se znalostí tohoto programu budu na trhu práce jistě lépe uplatnitelná. 😀

Dneska jedu s knihovnicema na výlet do Rääkylä, což je taková ves pár desítek kilometrů odtud. Je to pro mě dost významné, protože z té vsi pochází moje oblíbená kapela Värttinä. Píše se to i na wikipedii. I na té české. Rääkylä je prostě pojem! A já ju dneska uvidím. Je to skoro jako křesťanská pouť k ostatkům nějakého svatého. Teda Värttinä ještě žije se všemi svými členy, ale chápete… Navíc se tam právě koná folklorní festival a já miluji folklor. Bude to hodně folklorně autentické. Ten festival byl taky dlouhou dobu můj sen, ale je poměrně nemožné se tam dostat, když člověk nemá hodně peněz nebo alespoň auto… nebo nebydlí zrovna kousek vedle a nemá skvělé kolegyně. 🙂

V knihovně jsou vůbec super lidi. Na tom pódiíčku jsem vystupovala s jedním pánem, z hudebního oddělení, který je fakt velký drsňák. Vypadá jako méně dokonalá kopie Johnnyho Deepa, má zuby trochu cik cak a už mu trochu šediví vlasy, ale on má na kalhotách našitou speciální kapsu, ve které nosí hůlku z Harryho Pottera. Už první den jsem si všimla, že má na triku placku s Harrym a taky s Juicem Leskinenem, což je nejvíc nejlepší zemřelý finský zpěvák a básník. Už to mu pomohlo zařadit se na mém žebříčku hodnocení lidí docela vysoko. A pak stojíme na náměstí a čekáme, až přijde řada na naše vystoupení a bavíme se o Harrym Potterovi a o alkoholu. A týpek najednou vytáhne z kapsy hůlku, která je oficiální kopií hůlky Siriuse Blacka, a říká, že to nosí takhle s sebou. Víc lidí by mělo být takhle trhlých.

Tenhle týden pracuji i v neděli a budu okounět s knihovním autobusem na nějaké kulturní akci. Jelikož je to neděle, kterou Fini dost ctí, dostanu za to náhražkou dva volné dny. A ve středu budu v knihovním autobuse předčítat dětem pohádky. Los asi padne na Krtečka. Na to se těším.

Když jsem si finskému kamarádovi postěžovala, že tu v práci nedostávám téměř žádné úkoly, tak mi řekl, že to je tady docela normální. To zní jako plán. Teda, ne že bych do smrti nechtěla nic dělat. Chtěla bych něco dělat, abych měla pocit, že naplňuji svůj potenciál a jsem užitečná, ale zase, když se chcete někde zaměstnat jako cizinec, tak se v začátku hodí něco, kde nebudete mít tolik stresu. A já mám plán. My máme plán.

Pořád tu hodně jím a taky si hodně trhám kytky a vyzdobuji jimi svůj pokojíček, který se tak stal dosti útulným. Na závět vám řeknu ještě jeden krvavý vtip ohledně jídla a pak si půjdu dělat nekrvavý oběd. V obchodě se tu prodávají taková palačinkoidní malé placičky a jsou fakt super jako příloha. Jsou dostupné v několika verzích. Měla jsem za to, že verze jsou následující – špenát, mrkev, červená řepa. Rozhodla jsem se vyzkoušet ty řepné, tak jsem v obchodě popadla první červené placičky a měla z nich radost. Už jsem snědla skoro celé balení, akorát ta konzistence mi přišla trochu neřepná, ale co já vím… Až včera jsem se podívala na obal a zjistila, že nejsou vůbec z řepy, nýbrž z krve. Takže moje radost z toho, jak tu eliminuju maso, byla ta tam. Teď by mě jenom zajímalo, jestli ty řepné vůbec existují a jenom jsem hmátla vedle, nebo jestli jsem si je vymyslela a všechno je krev!

Advertisements

One thought on “O práci v knihovně, Harrym Potterovi a krvi

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s