Mám služební kolo a les všude vůkol

Už jsem na místě určení. Už týden.

mala.jpg

Cestou jsem se v letadle stihla dojmout nad krásou svého rodného města, protože jsme vzlétali se západem slunce a za jasného počasí. Poprvé jsem viděla Prahu jako na dlani a stihla detekovat snad všechny miniaturní památky. Se shora je všechno tak blízko u sebe. Naše sídliště, Hradčany, Žižkov se všemi svými hospodami, dokonce i stanice metra na Střížkově a zbytky sluníčka na Vltavě, kde je jedna zmenšenina mostíku vedle druhé a celý ten vltavský zákrut vypadá spíš jako klička na niti. Následně jsem stihla vzplanout mocným pocitem lásky k Estonsku. Jak to? Inu, spletla jsem si Tallinn s Helsinkami a myslela, že to už je „to vono“. Teda přišlo mi trochu divné, kam se podělo to finské rozdrobené pobřeží a ostrůvky jako na podlaze rozsypané korálky. Taky jsem uvažovala, jestli naše letadlo někdo neunesl, když jsme pořád tak vysoko a město už mizí v dáli za námi. Ale situace se vyjasnila, když se v okýnku po chvilce objevily ty korálky. Akorát už mi pak na Finsko nezbyly moc city. To Estonsko mě úplně vysílilo.

Nemám internet, ale zato mám postel, stůl, židli, zelený závěs a služební červené kolo, na kterém se skví nápis „služební kolo“, takže všichni na kilometr poznají, že tu jsem služebně. Z kola ještě trčí výrazná oranžová vlaječka, takže si mě všichni všimnou, i kdyby nechtěli. Nebo kdybych já nechtěla. Když jsem si postěžovala, že mě z jízdy na něm bolí kolena a připadám si jak nějaká stařena, kamarádka mi poradila, ať si změním převod. Jenže moje kolo žádný převod nemá. Po tom, co jsem na něm ujela asi prvních padesát metrů, a blížila se křižovatka, jsem taky zjistila, že nemá ani brzdy na řidítkách. Aha, to bude asi to, co brzdí šlapáním na opačnou stranu. Nu ano, ale nikdy jsem na takovém nejela a všimnout si, že na něm právě poprvé jedu, kousek před přechodem, je trochu stres. Ale kolo je dost intuitivní. Teď to tu vypadá jako nějaká stížnost na něj, ale tak to vůbec není. Kolo je kámoš. Je jednoduché a nenáročné a ve své jednoduchosti právem dokonalé. Jednoduché věci já teď potřebuju. Kéž mi nikdy před křižovatkou nespadne řetěz.

Moje modlitba za byt s dostatkem světla a vlastní kuchyní, jež byla přednesena na konci minulého článku, nebyla vyslyšena. Bydlím v lese v přízemí. To implikuje velkou tmu. Ale zase tak strašné to není, ráno sem jdou krásně i sluneční paprsky a z okna můžu pozorovat veverky a pána, co tu pravidelně venčí starou kolii. Byt má tři pokoje a společné příslušenství a kuchyň. Ta je taky dost v pohodě. Jeden pokoj je prázdný a ve druhém bydlí nějaká Finka. O té je třeba se tu zmínit, protože je… fakt finská. První den, co jsem se sem nastěhovala, tak byla celou dobu pryč, takže jsem se podle různých zanechaných indicií, jako jsou třeba boty nebo obsah lednice, snažila odhadnout, kdo by tu tak mohl žít. Když už bylo docela pozdě, řekla jsem si, že záhadná osoba asi na víkend někam odjela a hned tak ji neuvidím. Ale zrovna, když si člověk čistí zuby a má pusu plnou pěny, spolubydlící přichází. Zjevně si myslela, že tu bude celé prázdniny sama, protože když jsem vylezla z koupelny s řádně opláchnutou tváří, dívala se na mě, jako kdybych byla nějaký mimozemšťan a chtěla mě proklít. První interakce uvázla na výměně tří vět. Ale dobrý, druhý den naše komunikace pokračovala, protože jsem se potřebovala zeptat na pár věcí. Například na to, jak funguje zákeřná sprcha, u které se mi nepodařilo najít čudlík, aby voda tekla ze sprchy a ne z kohoutku. Finnish rules level 100 – bav se se spolubydlícím jen, když ti hrozí smrtelné nebezpečí nebo nemytí se. Finka je pořád ve svém pokoji a vychází velmi minimálně. Je skoro pořád doma, jenom jednou jsem ji potkala na procházce v lese, když zrovna pršelo. Mimochodem, jsme si ani neřekly, jak se jmenujeme. V kuchyni se zdvořile střídáme, abychom se vzájemně nestresovaly svou přítomností. Dneska, ale Finka pekla velkou mísu zapečených kolínek (klasické finské jídlo), respektive ta kolínka se tam pekla sama a já si dělala v kuchyni kafe. Načež se asi metr za mnou ozve „ahoj“. Kdo by se nelekl jak prase, že? Říkám, že jsem se trochu lekla a Finka říká, že pardon, že má ve zvyku chodit potichu. Říkám, že to je cajk. Další interakce odškrtnuta. Ona je hrozně tichá ve svých všech ostatních činnostech. Má vždycky pootevřené dveře na chodbu, ale v bytě je pořád kompletní ticho. Žádná hudba, žádný film, žádné kroky. Vůbec nic. Dokonce tím ztišila už i mě, neboť si tu připadám jako slon v porcelánu. Kdykoliv jdu něco dělat mimo pokoj nebo mám taky otevřené dveře do předsíně, přijde mi, že se mi povede s něčím omylem třísknout. Třeba jenom příborem o talíř. Cink a rozlehne se to celým bytem jak velký třesk. Připadám si děsně hlučně. A to jsem si představovala, jak si tu budu pořád poslouchat hudbu a místo toho si skoro začínám libovat v co největším tichu. Finka je svou záhadností zajímavá. Zajímalo by mě, co je zač. Co dělá, že celý den sedí doma u počítače? Třeba to má nějaké hrozně logické vysvětlení. Třeba píše bakalářku nebo diplomku a žije proto v módu potlačených sociálních vazeb za účelem plného soustředění na práci. Nebo taky nepíše ani diplomku ani bakalářku a žije takhle normálně. Třeba je celý den hodně na sociálních sítích. Cítí se u toho osaměle? Lidé, co tráví na sociálních sítích více času, se prý cítí více osamělí. A proto teď pro jistotu nemám ten internet a jsem v pohodě. Finka působí, že je asi pěkný kámen. Je v tom i něco imponujícího. Myslím, že tu budeme žít dost v symbióze.

Další imponující a inspirativní člověk je Ulla, moje vedoucí a paní, co mi tu tenhle pobyt zařizuje. Na první dva dny, které jsem měla volné, se mě dost ochotně ujala. Dovedla mě do bytu a představila mi pracovní místa. Druhý den mi dala kolo a služební foťák a přivedla s sebou Magnuse, který mluví jen trochu finsky. Nejdřív jsem myslela, že to je nějaký další přistěhovalec, kterého tu má na povel, ale po tom, co vyšlo najevo, že mají k obědu společný salát, jsem odhalila pravý stav věcí. Magnus je Švéd, hrozně se snaží mluvit finsky a dost u toho aspiruje. Ve finštině se ale nic aspirovat nemá. Nevadí. Magnus je super. Bude mu něco po padesátce. V sobotu dopoledne jsem s nima byla na břehu řeky na zmrzce a večer mě ještě vzali s sebou na návštěvu k nějaké kolegyni na večeři. Kolegyně má ideální rodinu a bydlí v ideálním dřevěném domečku. Život kolegyně knihovnice je dost ideál mého života. Ulla nebydlí v dřevěném domečku, ani nemá děti. Ale má Magnuse, kterého učí finsky efektivní metodou praxe. Jezdí spolu na kole a docela to oba kalí. Frčí městem jako po dálnici a já mám občas na svém kolečku bez převodu co dělat, abych jim stačila. Ulla si vymyslela osobní výzvu, že si zaplave na padesáti různých místech a tak teď furt shání, kam jít plavat. Ulla chodí plavat do jezera i v listopadu. Když jsme se rozloučili s kolegyní knihovnicí a její rodinou, zamířili jsme ještě na plážičku u řeky, kde Ulla s Magnusem asi v deset večer asi na deset vteřin vlítli do ledové vody, aby měli další bod na seznam, a pak se dálničním tempem jelo zpět do města. Ulla žije střídavě taky v Praze a umí česky. Vypadá, že do jisté míry musí být taky docela kámen. Jak se tak poslední dobou rozhlížím kolem sebe a zkoumám fenomén kámen, zjišťuju, že to není vůbec na škodu. Chtěla bych trochu zkamenět. Lidé, co si umí žít život po svém a nestěžovat si u toho pořád na něco, jsou inspirativní. Ulla je inspirativní. Chtěla bych si z kontaktu s takovými lidmi odnést i něco pro sebe. Třeba jsem pro někoho taky inspirativní, třeba někomu přijdu taky jako fajn případ. Většinou si o sobě i myslím, že jsem fajn případ, ale někdy nad tím zase zatraceně pochybuju a přijdu si jako největší lůzr. Vnější a vnitřní pohled na život je rozdílný. Třeba nad sebou moje inspirativní vzory také pochybují. Nebo minimálně pochybovaly dřív. Někdy člověk musí mít čas pochybností. Je to asi přirozené. Pochybnosti nejsou ke škodě, když chce člověk dosáhnout výš, protože lety výš jsou nebezpečnější než pojíždění po dráze, ale zase pak člověk může vidět hezké věci, co ti, kteří zůstali na zemi, nevidí. Třeba vltavské zákruty jevící se jako klička nitky. Nebo ještě nějaké daleko lákavější věci.

Kvetou tu jabloně v plném proudu. A šeříky. A vzduch tím nádherně voní – květenou a lesem, zvláště navečer, kdy slunce nezapadá. Je tu krásně.

P. S. Dneska je Juhannus, oslava slunovratu. Někteří Finové při něm umřou, protože neodhadnou množství alkoholu a hloubku jezera. Děje se tak každoročně. Já jdu s Ullou do sauny k jezeru a s nějakými dalšími knihovníky grilovat do lesa a pozorovat na druhém břehu hořící hranici. Tak to bych snad mohla být naživu i zítra. Koupila jsem si na počest tohoto dne nový hrneček s Mumínky. Stál zatraceně hodně. Abych to vyvážila, koupila jsem si ještě talíř bez Mumínků za euro. Ladí mi k závěsům a bude se na něm dobře fotit losos, až si ho udělám. Finka vůbec nevychází z bytu. Ale zahlédla jsem ji v okně se sluchátky na uších. Mám teorii, že buď píše tu diplomku, nebo hodně hraje hru. Nebo obojí.

P. P. S. Už mám internet. Nevím, jestli to bez něj nebylo lepší. Ale včera jsem si rituálně lokla jezera, aby mé povaze dalo trochu zkamenět.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s