STĚHOVAVÝ PTÁK A JEHO OSOBNÍ ROZVOJ

Možná je teď ta pravá chvíle napsat sem něco z trochu jiného soudku, než je nekonečný seriál žaloby na svět. Obvykle nemám moc potřebu psát o pozitivních věcech, ale výjimkou se potvrzuje pravidlo, pojďme se tedy vrhnout na pozitivní nálož plánů pro blízkou budoucnost a vztah třetího druhu.

V Praze začíná být teplo. Vůbec začíná být teplo. A má duše je z toho neposedná a myšlenky utíkají do dalekých končin. Asi už jsem si za ty poslední roky nějak zvykla, že v určitých intervalech je třeba se na část roku přemístit a žít trochu jinak, než jak žiju běžně v Čechách. Opustit zažité návyky, známé lidi a existovat chvíli v jiné dimenzi, aby se pak člověk zase mohl vrátit, byl osvěžen a dokázal se nadále těšit z toho, co na něj doma čeká. Připadám si jako stěhovavý pták, muuttolintu. A stěhovaví ptáci mívají také dva domovi, dvě končiny, kam střídavě míří. Takže já opět mířím do Finska, neboť to je můj druhý domov. Přechodný, a proto dobrodružný.

Ve středu letím. Během víkendu zahnízdím a v pondělí mi začíná práce, ježto je oficiálně vedená jako praxe. Jsem dost zvědavá, neboť zatím nemám moc představu o tom, jak budu bydlet, krom informace, že to mám zajištěné. A ani nemám moc přesnou představu, co vlastně budu dělat, kromě toho, co se píše ve stručném plánu mého pracovního léta. Až přijedu tak budu po nějaký čas s finskými výrostky v čemsi, co by se dalo přirovnat ke družině. Doufám, že budeme žít v symbióze a že se budou obstojně zabavovat sami mezi sebou. Jestli ne, tak s nima budu hrát amébu.

Posléze budu v knihovně, na což se dost těším, protože si myslím, že být ve finské knihovně je dost vize do budoucna, takže bych měla teď chytit příležitost za pačesy a řádně se něčemu přiučit, abych tím pak uargumentovala případné potenciální zaměstnavatele. Krom toho můj pracovní plán říká, že budu s knihovními lidmi jezdit po různých kulturních akcích a představovat svojí kulturu. Je to na programu skoro každý týden. Kulturní akce – představování své kultury. Na to jsem dost zvědavá… To budu jako celé léto vysvětlovat Finům, že pocházím ze země, kde žil Karel IV. a teď se tam hodně vaří knedlíky, které mohou být v několika provedeních a dokonce slané i sladké? Asi jo. Takže tolik k práci. Doufám, že mě nějak pozvedne. Dneska ráno jsem si uvědomila, že jsem vlastně nikdy nechodila konstantně do práce. Vždycky jenom příležitostně, popř. moje současná práce je taková, že ji z půlky vykonávám doma a pak jenom někde hodinu učím. Tohle bude novota. Zajímalo by mě, jaký to bude rozdíl oproti konstantní škole.

Taky by mě zajímalo, co bude zač ten byt. Na erasmu jsem měla tak skvělý, že to už asi nic nepřekoná, ale stejně. Všechno je to o kuchyni. Hodlám v ní provádět alchymii, takže mi dost záleží, jestli ji budu mít svojí nebo společnou v bytě, který by při troše štěstí mohl být přes léto prázdný a tudíž by patřila taky jenom mně, nebo probůh společná kuchyň na patro… do té se zase budu bát chodit a moje alchymické plány se budou muset omezit. Nebo bude třeba o prázdninách volné i celé patro… bůhví. Nebo dostanu třeba dva plus jedna nejvíc luxusní apartmán… s tím asi radši nepočítat. Doufám, že nebudu mít okno v prvním patře do lesa, jako to bylo na kurzu v Oulu. Finové mají rádi okna do lesa, jenže pak je v bytě celoroční tma. A já teď toužím po světle. Dej, dobrý bože, dobrou kuchyň a hojnost světla! Děkuji ti mnohokráte.

Prý budu mít kolo. Od toho se taky odvíjí spousta věcí. Například obuv, kterou si beru s sebou a oblečení, které si beru s sebou. Není možné vzít si oblíbenou černou sukni až na zem, neb bych v ní asi spolu s kolem neměla dlouhého trvání. Smůla. Ale baleríny snad zvládnu. Finky se přepravují na kole i v podpatcích. Přítomnost kola utváří z velké části princip celého léta. Jezdit na kole ve Finsku je naprosto super. Jednak proto, že je tam placatá krajina a milion cyklostezek. Pak taky proto, že věci jsou daleko od sebe a autobusy drahé. Prostě kolo je svoboda a radost. Můžete s ním libovolně objevovat okolí a cítit se u toho jinak, než v Praze. V Praze máme autobusy, do Finska patří kolo. To je přesně ta změna, kvůli které jsou někteří ptáci stěhovaví.

Moje práce má trvat šest hodin pětkrát v týdnu. Z toho usuzuji, že bych mohla stíhat i nějaké vlastní aktivity, pokud u mě neustálá komunikace v cizím jazyce zase nevyvolá extrémně zvýšenou potřebu spát a představa volného času nechutně zvýšenou potřebu chatovat si s někým na facebooku. Mám pro svůj volný čas dost plánů. Myslím, že jsou kvalitní a mohly by být nápomocné k celkovému hlavnímu plánu mého ptačího léta a to jest rozvoj osobnosti po všech stránkách. Pro pořádek to uspořádám do seznamu a napíšu to sem, třeba to pak budu pociťovat jako větší závazek, když to někam vystrčím veřejně. Takže…

• Chci brát celý to léto jako osobní zkoušku, zda bych byla schopná ve Finsku trvale žít. To zahrnuje například předpoklad, že se nebudu fixovat na datum zpáteční letenky a nebudu si říkat věci typu „měsíc… to ještě zvládnu“. A taky si nebudu říkat, že něco nemá cenu začínat, protože za chvíli už jedu.
• S předešlým souvisí taky to, že si chci s sebou vzít svoje koníčky. Tzn. doslova koně. Jasně, že nemůžu přemístit naše koně s sebou, ale můžu se navézt do nějaké místní stáje. Myslím si, že když budu někde v kontaktu s koňma, že se budu cítit víc jako doma. Koně jsou součást mě a já jsem víc já, když jsou u mě koně. Navíc jsem řekla, že nevypadnu z kondičky. A najít vhodné ježdění je taky osobní výzva a tudíž rozvoj.
• Když už jsem u té fyzické námahy… Koupila jsem si běžecké kalhoty a taky vyplandané strakaté brahmické tepláky na jógu. Za normálních okolností nejsem moc sportovní typa, ale když chci zkusit žít trochu jinak, patří do toho i hazardování se sportem. Víte, co? Když se jednou za sto let vydám běhat… tak mě z toho bolí zuby. Nechápete? Nevadí, já taky. Ale následkem toho je, že se pak podruhé už běhat nevydám. Jenže teď mám ty kalhoty. A ve Finsku běhá spousta lidí. Zkusím to ještě párkrát. Pak chci dělat ještě nějaké trapné cviky, po kterých budu extrémně krásné celé svalstvo, zvláště to hýžďové. Chci otestovat, jestli to bude fakt nějak vidět. A navíc mam ty kalhoty, že jo…
• Teď tohle musím dát jako samostatný bod, i když to zase souvisí s předešlým, jenže je to víc stěžejní než hýždě. Jsem od přírody dost neohebná. Skoro jako příslovce nebo předložky… neohebné slovní druhy, slova patřící ke slovním druhům šest až deset. Možná ještě víc. Dotknout se země, aniž bych se u toho celá zkroutila do všech směrů, je u mě něco naprosto nereálného. A udělat pozici střechy je přibližně stejně utopické. Ale některá slova patřící k neohebným slovním druhům v sobě mají ustrnulou nějakou pádovou koncovku, což znamená, že původně ohebná byla. A když něco bylo původně ohebné, má to potenciál se do ohebného stavu zase vrátit. Myslím si. Doufám, že mám v sobě taky nějakou ustrnulou pádovou koncovku, a když se budu ve svém volném finském čase dostatečně kymácet ze strany na stranu, zase se ta koncovka rozvolní a pády i moje šlachy budou fungovat, jak mají. Mám v plánu nejprve cvičit doma, hrozně pilně v těch druhých nových kalhotách. A až mi půjde dotknout se země a udělat střechu, aniž by potenciální přihlížející nutně umřel po zásahu prudkého smíchu, odvážím se ve svých kalhotách vylézt ven a jít se ohýbat brzo ráno na břeh jezera. Tohle musím udělat alespoň jednou, jinak jsem u svých čtenářů mrtvý autor. Jóga na břehu jezera za východu slunce – povinná položka! Desetkrát podtrženo! Navíc mám takovou utkvělou představu, když budu víc pružná tělesně, budu třeba i víc pružná duševně a dokážu se lépe odpružit a následně odrazit od všech debilů a debilovin jimi produkovaných. V tom tkví ten kýžený osobní rozvoj.
• Abych mohla správně pružit a překonat při běhu bolest zubů, je třeba taky správně jíst. Ve Finsku je spousta jídla, které mi v Čechách chybí. A naopak. Ale důležité bude teď to, co je finské a méně české. A já budu mít tentokrát plat. Oproti erasmu, kde jsem byla nucená jíst pořád makaróny s vajíčkem, protože to byla nejlevnější možná strava, budu teď docela rič bič. A proto si budu dělat každý týden lohipäivä neboli lososí den. Termín jsem si vymyslela pro vlastní potřebu. Prostě budu jíst lososa. Hodně! A taky další ryby. Marinované sledě. A budu si péct koláče. A hranolky… protože ty si doma nedělám. A kečup s pepřem, který se ve Finsku prodává jako hotový, protože Finové občas dokonce ví, co je dobré. Ale i zdravé věci. Chci zkusit omezit maso, krom ryb. Protože si z Prahy přijdu nějaká přejedená kuřetem. Zkrátka se budu zabavovat kulinářskou alchymií a trochu jiným jídelníčkem, než mívám obvykle. Teda pokud nebudu sdílet kuchyň s deseti lidma.
• Do toho patří i lesní plody. Budu je hodně sbírat, protože to je má oblíbená činnost. A když je budu sbírat, tak je potom budu mít, a když je budu mít, tak je budu jíst, což je taktéž má oblíbená činnost. Budu si je sypat do jogurtu a taky z nich zkusím dělat jiné alchymické věci. Třeba šťávy a marmelády a koláče a tak. Protože si myslím, že mít hodně lesních plodů je ideální život.
• Z kulinářského umění vzniká odpad, který budu hrozně pečlivě třídit. A budu si kupovat bio vajíčka. Třeba mi to o půl stupně zlepší karmu a to je dost prudký osobní rozvoj.
• Takto se budu rozvíjet tělesně, ale nesmí se zapomenout ani na mozkový a duševní rozvoj. Ačkoli ta jóga myslím pokrývá minimálně i oblast duševní. Jídlo vlastně taky…
• Sociální kontakty. V Joensuu mám docela dost známých, dokonce i takových, kteří už se dají nazvat kamarády. To je super. Myslím, že bych tohle léto mohla celkem obstojně pokrýt své sociální potřeby. Navíc budu nějak komunikovat v práci. Takže snad nenastane situace, kdy se chce člověk zbláznit, protože už dva dny s nikým nemluvil. Tohle se mi někdy dělo během aupairování v Oulu a bylo to docela divný. Letos by to mohlo být vyvážené. Sociálních kontaktů tak akorát. Dost času plánuju trávit i sama se sebou a svým osobním rozvojem.
• Budu se učit jazyky. A nebudu to jen dopředu plánovat, ale budu to FAKT DĚLAT!
• Potřebuju se doučit semestr ruštiny. To je výzva. Potřebuju se naučit slovíčka. Snad to půjde.
• Kromě toho se potřebuju doučit asi tak půl života angličtiny. Potřebuju si nějak zaktivovat její znalost, která je momentálně ok, ovšem pouze v pasivní podobě. Budu se snažit občas anglicky přemýšlet. A přečtu si v ní alespoň jednu knížku, co nebude tenká.
• Zlepším si finštinu. Ale to doufám půjde nějak přirozenou cestou, když ji prostě budu mít všude okolo a budu ji používat v práci. Tenhle bod asi nehodlám nějak hrotit, ale jak se znám, budu se stejně zase učit finsky i ve volném čase a na úkor výše zmíněných jazyků… Stejně si ji potřebuju zlepšit na takovou úroveň, abych se mohla za dva roky vdát. Ono je totiž hrozně vysilující mluvit s někým pak finsky několik dní v kuse. A když je někdo manžel, tak se asi předpokládá společné soužití několika dní v kuse. Tenhle vysilující faktor musím odbourat. Jestli to teda jde.
• Jazykové zlepšení je taky desetkrát podtrženo. Možná i víckrát. Tak na mě prosím dohlídněte!
• S jazykem souvisí i poslední a taktéž stěžejní bod. Od mala mám sen napsat a vydat vlastní knihu. Původně jsem chtěla psát dlouhosáhlý román o tom, jak někdo zachrání svět. Dokonce jsem několikrát i začala, ale s dodatkem „díky bohu“ se mi teď chce říct, že jsem to naštěstí nikdy nedopsala. Občas napíšu nějakou povídku, ve které už nikdo svět nezachraňuje. Spíš v ní třeba někdo umře nebo ani to ne. Někdy jen někomu spadne zmrzlina, na kterou se celý předešlý text těšil a tak. U těch už si myslím, že je škoda, že jsem je doposud nijak nevydala. A pak je tady blog. Ten předešlý existoval snad nějakých osm let a je na něm vážně hodně textů. Většina jsou slovní průjem, i když ani to občas nevylučuje jistou hodnotu, ale podepisovat se pod to možná nemusím. Vlastně možná nemusím vůbec podepisovat po nic… Chtěla bych nějak zužitkovat svoje dosavadní texty, nějak je zrevidovat, dopsat, připsat a přepsat… podepsat? Poskládat do sebe, aby tvořily cosi jako takovou mozaiku o mně, o Finsku, propletenou iluzema, jejich ztrátou a stížností na svět. Trochu, jak když jsme se o něčem na gymplu učili, že to je generační zpověď. Vzhledem k tomu, že spousta lidí píše absolutní sračky a následně je dostane na pulty knihkupectví, tak si myslím, že by bylo fajn zkusit prosadit i ty moje sračky, které na rozdíl od mnoha jiných sraček, mají snad alespoň trochu kvality. Jenže to je složitý a zdlouhavý proces. Člověk potřebuje být ve vhodné náladě a musí sedět víc u počítače, než chodit s kamarády na pivo. To se v Praze dělá špatně. Ale ve Finsku by to mohlo fungovat. Navíc budu víc sama a nebudu si mít s kým povídat česky, což člověka pak víc pudí psát, protože potřebuje ventilovat myšlenky a když tu nejsou kamarádi, je tu papír. Myslím, že tohle by mohlo být plodné období, během kterého bych mohla stačit tu mozaiku složit. Těším se, co z tohodle bodu na konci vzejde. Jisté je, že to nebude dlouhosáhlý román a nikdo v tom nebude zachraňovat svět, ale i tak by to snad mohlo být poutavé. Nebo možná právě proto.
• Už to vypadá, že mám těch úkolů a plánů docela dost. To jsem ještě nezmínila nutnost napsat dvě seminárky. A některé plány jsou dokonce desetkrát podtržené. Ten předešlý knižní taky. To vypadá, že zaberou asi docela dost času. Možná až tolik, že pokud se nebudu umět dost dobře zorganizovat (součást osobního rozvoje!!!), tak je ani nestihnu. Skoro by se mi chtělo stanovit si nějaký harmonogram. Hodinu denně ruština, hodinu denně angličtina, minimálně dvě hodiny denně kniha. Hodinu denně fyzická činnost v jedněch ze dvojice nových kalhot…. Ale já na harmonogramy moc nejsem. Protiví se mi a přijdou mi zaprášené. Tak snad to zvládnu i bez nich.

 

Zatím čus a sledujte blog, určitě to tu teď bude víc žít a dozvíte se spoustu subjektivních věcí o Finsku. A Finech.