FILOZOFIE POPŘENÍ REALITY

Občas si říkám, jestli nejsem totální výmaz, když odmítám žít v realitě a jsem schopná věřit naprosto nepravděpodobný věcem… ale jako, když se mi tak zrovna žije fajn, tak proč ne, že jo…

18766026_10207158657083891_5377317410948985795_n

Takže z úvodu je asi jasné, že se mám právě dobře, protože jsem se vrátila do své nereality a realita mě přestala tížit. Zabouchla jsme jí dveře před nosem. Ona tam teď stojí celá vyplesklá a tváří se, jako kdyby jí ulítly včely. Na to ona totiž vůbec není zvyklá. Aby se jí někdo vysmál a popřel ji.

Stejně je naprosto irelevantní, co je pravá realita a o tomto pojmu by se dalo dlouho filozofovat. Každý si asi hranice reality stanovuje trochu jinak. Ty moje jsou spíš široká přechodná oblast čehosi. A dost to prosakuje.

Nemá cenu, aby mě tížilo nějaké trápení ohledně vlastní budoucnosti a toho, že co si naplánuju, nevyjde. A že budu roky dopředu přemýšlet o tom, že to asi nevyjde. Všichni totiž víme, že ten život je zasranej šalát a dějou se v něm nepředvídatelné věci. Když si něco naplánujeme, stejně to nemusí vyjít a může vyjít něco, co si vůbec neplánujeme. Z toho plyne, že bychom se měli radovat především z přítomnosti, protože jen na tu se dá jakš takš spolehnout. Tohle dává smysl, ne? Jenže teď vám odhalím zásadní myšlenku svojí filozofie, která jde zase trochu za hranici. Já se totiž nedokážu těšit akorát z přítomného. Asi málokdo doopravdy dokáže, a pokud jo, začnu pochybovat, jestli není náhodou trochu perus. Obvykle se hodně těším z budoucího. Z toho, co si představuju a plánuju, a tudíž si přeju, aby se to splnilo. Čím to připoutávám k realitě. Ale to nechceš. Protože realita tíží a potom to bolí, když se to nenaplní. A realita se člověku vysměje do ksichtu a vypustí na něj své hejno jedovatých vos.

Z toho plyne, že ideálním řešením je mít nějaké krásné představy o své budoucnosti, ale nechat je jen jako představy. Neupínat se na to, že se musí splnit. Nebrat je absolutisticky. Prostě je jen tak nechat existovat, těšit se z nich, a když se po čase nebudou zdát vhodné, vypustit je. Ale zároveň se jim nebránit, když se zrovna zdají být příjemné, jen z toho důvodu, že jsou nepravděpodobné. Když je člověk nebude spojovat s realitou, odstřihne je tak od tíživosti.  Tímhle způsobem z nich získá maximum a minimum ztratí. Alespoň teoreticky. V praxi jsem to ještě plně neověřila. Chápete, co se tu snažím říct? Zajímalo by mě, jestli jsem schopná vyložit své abstraktní myšlenky nějak srozumitelně. Opakem abstrakce je konkrétnost. Takže jestli to nechápete na abstraktní rovinně, vyložím to tu ještě jednou s pomocí konkrétního příkladu z vlastního života. Neříkala jsem už mnohokrát, že v dalším článku už nebudu zmiňovat Fina? Ok, výjimka potvrzuje pravidlo. T-d-d-d-m.

Nepřestávejte mít na paměti, že autorka tohoto textu je možná slušný výmaz a je třeba brát její texty trochu s rezervou, ale pochopte, že….

…je mi fakt nepříjemné si přiznat, že s Finem je konec a že musím popřít všechny své sny a nesmím si už dovolit na ně myslet. A když se snažím si to přiznat, nějak si to v hlavě rozumně vysvětlit a zvyknout si na to, tak…. mě to tíží. Přímo zatraceně. A když mě něco tíží, začne mě ještě víc tížit to, že se nechám zatížit, než ten původní primární problém. Potom je to úplně zacyklený, tíží mě tíže sama a já pořád uvažuju nad tím, proč se nechám tížit a nemůžu se z toho dostat. Potom mám pocit, že mi život letí mezi prsty a že všechno je černý a že určitě zůstanu zatížená strašně dlouho a až se proberu, budu už stará a nad hrobem. Přemýšlím nad tím, co mě bude tížit ve třiceti, ve čtyřiceti a jaký to asi bude pocit – taková tíže ve čtyřiceti, to musí být dost drsný pocit. Možná přímo syrový jako severská literatura. Jak se asi liší od tíže dvacetileté? Asi je ještě těžší. A pak mám skoro pocit, že už mi těch čtyřicet je. A tohle prostě nechceš!

Jenže jsem zjistila, že mi nejde se z toho vymotat nijak jinak, než popřením reality. Zignorovat primární podnět tíhy. Navíc víte co? Život je šalát a nedá se předvídat, takže je zbytečný si o něčem myslet, že se to naprosto nikdy nestane, když se to třeba náhodou stane. Takže jsem si odmítla uznat, že s Finem je definitivní konec. Myslím si, že se stejně vezmem. A mám právo o tom přemýšlet, představovat si to a užívat si krásného léta, které je právě všude kolem.  Že je to chorobný a nedává to smysl? Na to vám seru. Nic totiž nedává smysl. Navíc, když to neberu jako reálně reálně, ale jenom jako příjemné momentální představy, nemusím řešit praktické otázky, které by s tím jinak kráčely ruku v ruce a tížily mě. Třeba jestli naše chata uhnije, když se odstěhuju do Finska a nebudu se o ni moci starat. Anebo jestli ji někdo natře na nevkusnou barvu a vykácí všechny túje, když ji prodám a ochráním ji tak před hnilobou. Je horší hniloba nebo růžová omítka? Nebo jestli mě třeba po delším vztahu Fin vážně nepřestane bavit. Jestli není jiný, než si myslím. Jestli mi jeho sledování hokeje nepřeleze přes hlavu, až spolu budeme mít děti a nebudu už moct utéct do Prahy. Tohle vůbec nemusím řešit, ale přesto si můžu představovat, že spolu ty děti mít budeme, když se mi zrovna taková představa chce. Chápete? Je to bezva! Je to vyseparovaná dokonalost myšlení.

Zkrátka se chci mít momentálně dobře, a jestli mi k tomu mají dopomoct myšlenky na Fina, tak budiž. Jestli mi k tomu má dopomoct, že si řeknu, že se za rok odstěhuju do Finska na dobu neurčitou a napotřetí už to určitě vyjde, protože pomalým lidem by se měla dát ještě šance a lidem, kteří jsou možná pomalí proto, že si špatně poskládali svoje morfy, tuplem, tak budiž. Akorát si musím dát pozor, abych to nezačala považovat za realitu a nezacyklila se v tom. Potom bych se totiž taky lehce mohla probrat se čtyřicetiletou tíží. Je třeba zůstat přitom otevřená dalším možnostem. Prostě, když za rok nebudu vědět, co dělat, odstěhuju se do Finska. Ale taky si mezitím možná najdu nějakého zmrzlináře v Praze a momentální myšlenky sami vyčpí. Musím zůstat otevřená vůči zmrzlinářům a dalším věcem. Musím dělat to, co je pro mě dobré, což třeba teď zrovna znamená povolit si myšlenky na Fina, které můžou už navěky zůstat jen jako myšlenky, ale tím se nemusím znepokojovat. Myšlenky jako takové s sebou nenesou žádné problémy. Nechám věci plynout a budu si myslet, na co chci. To je oukej, ne? Zakazovat si myšlenky fakt nemá smysl. A omezovat se na holou realitu orámovanou procenty pravděpodobnosti taky ne.

Na totální popření a nepopření Fina se taky váže můj aktuální vztah k Finsku. Za deset dní jedu mezi jezera pracovat do knihovny a budu tam až do září. Jenže když totálně popřu Fina, Finsko ztrácí svůj lesk. I když jasně… existují i jiní Finové. A já se nesmím zacyklit. No zkrátka se zlomeným srdcem a tíží jsem se tam netěšila tak moc, jak bych chtěla. Do Finska já se chci totiž vždycky těšit maximálně, jak to jde. A když jsem teď odstřihla tíži, těším se zase jako Lucinka na Narnii. Těšim se fakt hodně. Mám spoustu plánů, jako těch opravdových reálných plánů, ale o těch snad až v příštím článku. Chci si z nich vytvořit seznam i sama pro sebe a nechci ho odfláknout. A teď už mě moc bolí krční páteř, takže obsah článku by mohl stačit. Ale kromě krční páteře mě nebolí nic. A to je posun. Snad mi to vydrží! Mějte se dobře a držte se pozitivních filozofií, i když byste si je měli vymyslet sami pro sebe a byli tak trochu výmaz.

Pro ty, kdo dočetli do konce a chtějí ještě trochu podpořit svůj vlastní pozitivní přístup, je tu jedna hezká a milá písnička. Je o tom, že člověk nemá přestat věřit a čekat. Když nepřestane, dostane se mu odměny. To čekání bych teď ale ve svém případě s dovolením vynechala, neboť je dost cyklické.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s