DEZILUZE MLÁDÍ A JINÉ TRAPNÉ VĚCI

Tak jo. Na začátek je třeba zmínit pár věcí. Zaprvé: první polovina tohoto článku ležela v počítači asi měsíc. Takže lze předpokládat, že v druhé polovině článku popřu všechno z  poloviny první. Že dojde k masivním zvratům. Zadruhé: aby člověk vylíčil tolik zvratů, potřebuje prostor. Takže to tentokrát bude dlouhé čtení. Ale ty slíbené zvraty by vás mohly nalákat. Zatřetí: slovo trapné v nadpisu vnímejte prosím z pohledu diachronního. Jako když Božena Němcová zemřela na trapnou nemoc. Neznamená to, že by se té nemoci mělo smát, ale že tu Boženu trápila. I když v mém případě je ta dvojsmyslnost možná na místě.

18193335_10206976018678045_640903625056429898_o

1. polovina článku

Na vědomí se dává, že se můj život změnil ve velice šťastlivý. Že moje oikea nimeni je rakastettu a že je to úplně neuvěřitelný. Nechápu, jak se to stalo. Dokážu to okomentovat akorát slovem „hustý“. Na víc se momentálně nějak nezmůžu.

Úplně na začátek vám dám jednu radu. Potom na vás nahrnu, jako obvykle, spoustu metafor. A potom vám zkusím vysvětlit, co se pod nimi skrývá.

Takže… rada zní: Nikdy se nevzdávejte svých snů, byť by se mnohdy zdály být jakkoliv nereálné. Očividně se může stát všechno, když v to člověk dostatečně věří.

Teď ty metafory (a možná trochu Jolandy navrch k tomu). Kvůli jedné záležitosti jsem ve svém životě docela dlouze a hluboce truhlila (*J). Protože jsem blázen a beru věci moc absolutisticky, moc hluboce a moc o nich přemýšlím. Přemýšlím o nich, když věřím, že se zdaří a mají budoucnost, a snad ještě víc o nich přemýšlím, když se nezdaří a člověk musí celou svou budoucnost dekonstruovat a pojmout ji nějak jinak, jenže vůbec neví jak. Tři roky až dva roky zpátky jsem byla v dost dobré situaci, o které jsem doufala, ač to bylo silně nepravděpodobné a všichni rozumní lidé mi to opakovali, že bude nějakým způsobem osudová. Protože moje duše to cítila nezvykle osudově a silně. A moje duše má sakra právo něco cítit. Jenže potom vám jednoho dne Osud přijde říct, že není váš Osud. A že čau. To člověka úplně dekonstruuje. Přízemněji řečeno z toho může být člověk úplně v řiti. A když se to stane někomu, kdo je takový nesnesitelný přemýšlitel jako já, tak z toho může být v řiti hodně dlouho. Může být hodně někde a vidět tam velký špatný (*J). A tak jsem hodně truhlila. Jenže víte co? Včera byl Velký pátek. Na ten se otevírají poklady. A ty bývají kde? Přece v truhlách. Takže když člověk hodně truhlí, může si logiky vytruhlit poklad. A přesně to se mi stalo. Dokonce k tomu došlo v noci v jeskyni.

Teď trochu trů story. Je třeba poznamenat, ale asi to stejně moji pravidelní čtenáři tuší, že předešlé metafory a vůbec všechno tohle se týká mého bývalého budoucího finského manžela. Kratší přezdívka neexistuje. Sorry. Od té doby, co jsem ho poprvé viděla na Míráku na křižovatce, jsem měla pocit, že to bude moje trů lav. Trů lav na první pohled. Chápete? Prostě Osud. Už tehdy bylo neuvěřitelné, že to vyšlo. Prostě se jen tak na někoho podíváte, řeknete si, že je vaše lav, a věci se sami od sebe vyvinou tak, že se z vás lav opravdu stanou. První bod pro osudovost. Jenže potom trů lav odjede zpátky do Finska a tam zkamení. Hotový prokletý princ. Že Fin zkamení znamená, že se stane absolutně nečitelným. Absolutně finským. Nekomunikativním. Pozbyde svou skvělou romantičnost a celou dobu máte pocit, že vedle vás sedí kámen. A zdaleka není tak skvělý, jako Kameny v Rrr! Těžko o takovém kameni říct, co si myslí a jak se cítí. Jeho kamenná podstata nakonec nabyde takových rozměrů, že vám dá sbohem, když za ním přijedete na Erasmus. Takže… co jsem asi tak celej Erasmus dělala? Truhlila. Jééé! Byla jsem dekonstruovaná. Jenže já se nevzdávám. Nechtěla jsem přijmout tu myšlenku, že pro tehdy již bývalého budoucího v mém životě není nadále místo. Že to svůj účel vyčerpalo a že už nebude mít žádnou roli. Prostě ne. Jenže co s tím, když se s touhle myšlenkou nechcete smířit? Věřím v osud. Nebo v Aslana. V nějakou vyšší sílu. Prostě si myslím, že na světě existuje něco, co vede naše kroky. A že když si něco usilovně přejeme, úplně z celého srdce a vytrvale, že to může tuhle sílu trochu ovlivnit. Na chatě občas chodím rozjímat do lesa. Občas tam nosím drobné jídlo nebo drobný nápoj. Protože v lese je síla a může vás vyslyšet. Nedávám to ani Tórovi ani Freye. Nemají jména. Je to prostě síla, ale občas si zaslouží jako úplatek kousek dorta nebo vaječného koňaku. Když už nic jiného, snad to ocení alespoň mravenci. Na Erasmu byly ve městě zase skvělé protestantské kostely s dost pozitivní atmosférou. Chodila jsem tam celkem podezřele často. Nasměrovávat tu sílu. Člověku se občas trochu uleví, když má pocit, že složitost svého života složil do nějakých mocnějších rukou a nyní musí už jen čekat. Ale nechodila jsem jenom do kostelů. Chodila jsem taky okolo jezer a prosila břízy. Tohle už zní možná trochu psychicky narušeně, ale prostě, když jste na Erasmu, kde máte hodně volného času, ale málo kamarádů a hodně truhlíte, tak prošení bříz u jezera je možná dobrý způsob, jak se zabavit. Myslím, že jsem prosila i chodníky, smrky, pouliční lampy a vlastně všechno, co jsem potkala. Taky žížalu. Byl to vážně hodně spirituální Erasmus. Den před odjezdem do Prahy jsem na Fina ještě jedno vyklopila otázku, jestli to mezi námi nemůže fungovat a proč to nemůže fungovat a dostala jsem opět zápornou odpověď. Dost slušnou, ale prostě zápornou. Další den jsme letěli stejným letem do Prahy. Já domů, on s příbuzenstvem na dovču. Když se mi na Ruzyni ztratil z dohledu, tak byla fakt divná myšlenka, že už ho dost možná nikdy neuvidím. Ale byla dost pravděpodobná. A dost truhlivá. Fuj, pryč s ní!

Vložka mimo příběh: Právě to píšu na chatě v podkroví. Kolem lampičky poletuje spousta jepic, jejichž oficiální název vlastně ani není jepice. Šustí tu jejich křídla. Připadám si trochu jako Mika Waltari. Ten psal hodně o šustění křídel hmyzu. O chatě a o tom, jak na okno klepaly křídla můr a připomínaly mu oči jeho přítelkyně. Mám trochu chuť ty jepice pobít, protože se bojím, že mi v noci polezou na ksicht. Ale říkám si, že jsem krásná bytost. Mám právo na lásku a jepice mají právo na život. A pes je přítel člověka (*J). Musím je nechat a vnímat je jinou perspektivou. Vnímat krásu jejich křídel. Stejně je jich tu odporně moc, ale zkusím to. Žít v symbióze se světem. I s jepicema.

Pokračování trů story aneb co se děje teď.

Těm, co čtou moje příspěvky pravidelně, se omlouvám za neustálé opakování se, ale chci to tu mít pohromadě. Jako chci mít všech pět pohromadě v hlavě.

Takže Fina jsem tehdy na letišti samozřejmě naposledy neviděla. Fin přijel znova do Prahy na delší dobu. A protože Praha je hodně malá, je třeba se s ním nuceně vídat celý semestr dvakrát týdně na povinných hodinách. Fin přijel k nám do školy na praxi učit. Tohle je fakt džouk. Zpočátku jsem z toho byla celkem naštvaná. Protože už jsem ho konečně vytěsnila, přestala truhlit a začala se poohlížet jinde, když tu zase tohle! Nutno říct, že během poohlížení se jinde, jsem stejně narazila jenom na velký špatný. Zpočátku jsem si myslela, že cílem tohoto semestru bude přežít. Že budu silná a nebudu ho nijak kontaktovat a scházet se s ním mimo hodiny. Jenže to nějak nevyšlo. Zase se mi potvrdilo, že je prostě super. Že má kvalitní karaktér, inteligenci a vzhled. A že bych sakra chtěla, aby byl můj osud. Na prvních hodinách to působilo, že se mě trochu bojí a že se mi bude vyhýbat. Ale pak se to nějak ustálilo a poslední zhruba měsíc je to ve škole dost v pohodě. Začali jsme se normálně bavit. Plán, že ho nebudu kontaktovat, se zhroutil. Plán, že ho nebudu chtít, se zhroutil už tuplem. Od března s mými kamarády neřešíme nic jinýho, než jak naložit s našimi vytouženými vztahy a osudy. U kulatého stolu v jedné hospodě jsme si slíbili, že se všechno podaří. Působilo to skoro jako magické zaklínání, ale pochopte… ta síla se nějak nasměrovat musí. Fin na mě začal na hodinách celkem čumět. Celkem hluboce. Taky jsme ho s naší partou vytáhli do hospody a do parku na krabičák. Ledy trochu roztály. Začali jsme se na nějakých srazech domlouvat na FB a zprávy působily podezřele uctivě a obsahovaly podezřele velké množství milých smajlíků. A ze smajlíků se dá sakra hodně vyvozovat. Takže jsem si začala dělat celkem naději, že heslo „všechno se podaří“ by se mohlo opravdu naplnit a na hodinách nad Finem dál tiše slintala. Duben působí pozitivně, nemyslíte? Rozhodla jsem se, že tohle je nová šance pro osud a že už dál nevydržím tiše slintat. Že s tím během dubna musím něco udělat. A buď se to zničí totálně, nebo se osud navrátí na své náležité místo. Jenže se mi fakt nechtělo to nějak moc iniciovat. Bála jsem se ho někam pozvat jen ve dvou, že se mě bude bát. Bála jsem se, že když ho pozvu, že to nějak zamete pod stůl a moje naděje bude totálně zhacená. Nemůžete někoho zvát stokrát. Zvlášť ne svého bývalého. Všechno se musí vsadit na jednu katru a zbožně čekat, co se stane. A protože jsem se bála pozvat ho někam ve dvou, pozvala jsem ho tenhle víkend na koncert spolu s dalším kamarádem. Fin řekl, že dá vědět. Než dal vědět, došla jsem k názoru, že jít s ním na koncert je vlastně dost marný. Jednak tam bude další kámoš, takže se k ničemu neodhodlám. Jednak tam bude super hluk, takže si vůbec nepokecáme. Jednak to bylo v neděli ve tři odpoledne, takže se ani neopijem, což může být někdy možná klíčové. Ale osud to nasměroval správně a Fin mi odepsal, že koncert nestíhá, ale že by bylo fajn jít jen tak někdy ve dvou na pivo. A jéje! Výzva přijata a stanovena na Velký pátek. Tohle zní dost nadějně. A ještě smajlíky k tomu.

Teď zase trochu spirituálna. Když mám před sebou nějaký důležitý zlomový okamžik – třeba zkoušku, závody, pohovor nebo nějakou podstatnou otázku pro podstatného člověka, tak to dost často vidím dopředu v bílé nebo v černé barvě. Když to vidím bíle, dobře to dopadne. A tohle většinou funguje. Až mně to skoro děsí. A Velký pátek svítil v mém pomyslném kalendáři jako jeden velký bílý flek, ačkoliv jsem o tom pořád dost pochybovala, protože logicky nebylo moc pravděpodobné, že se moje touhy v realitu obrátí.

Měla jsem dost představ o tom, co by se v ideálním případě mohlo stát, ale taky dost strachu, že jsem úplně vedle. Úplně mimo realitu a myslím si úplné nesmysly. Nechtělo se mi to moc hrotit. Přímo se ho na to ptát. Navozovat vážnou atmosféru vážnejma otázkama. Hrozně jsem si přála, aby se stal zázrak a celý to nějak vyplynulo samo, abych vlastně nic nemusela dělat.

V pátek jsme šli na jedno pivo do hospody a pak na flašku vína do parku. Všechno se podezřele vyvíjelo podle mích představ. Témata hovoru, porozumění a milá atmosféra. Parádní park s výhledem na noční Prahu. V parku je taky taková umělá jeskyně, která je nejvíc romantické místo jako z pohádky. Jsou v ní balkony a komnaty a v noci tam nikdo není. Je to vážně místo jako z filmu. Řekla jsem Finovi, že pro něj mám překvápko. Že v Česku se na Velký pátek otevírají poklady a že jsou často v jeskyni. A že tady jedna je. V jeskyni bylo vážně krásně. A víte co? Našli jsme tam poklad. Sami sebe. Situace se vyvinula naprosto přirozeně a oboustranně a vůbec jsem se na nic nemusela hloupě ptát. Vlastně jsem nemusela ani vůbec nic říkat. Moje nejtroufalejší představa se naplnila a snad se ještě předčila. Určitě se předčila. Rozloučili jsme se až druhý den v jedenáct dopoledne, po tom, co jsem Finovi u nás doma nachystala hezounkou snídani jako milounká ženuška. Ráno jsme si ještě v klidu ujasnili další věci, ale to už bylo celkem jasné, že to povede dobrým směrem. Čekala jsem, že já budu ten, kdo o něco žádá. O druhou šanci. Prosím, prosím… Ale byl to Fin, kdo první řekl, že se mu po mně vlastně stýskalo. A že ho tohle napadlo ještě, než sem přijel, ale že se bál, že na něj budu hrozně naštvaná. Omluvil se mi za to, že mě na Erasmu nechal. Řekl, že byl debil. Ale že doufá, že když je teď o tři roky straší, že je snad i chytřejší. Řekl, že by bylo fajn vzít to celý od znova a neřešit, co bylo. Zeptal se on, kdy se znova uvidíme. V noci byl dost romantik, jako nikdy předtím. Nechápu. Vůbec to nechápu. Jak to, že se to celý vyplnilo a já se ani nemusela nijak zvlášť snažit? Teď už mě nikdo nezbaví mojí víry ve vyšší sílu. Fin je dobrý člověk. Neni děvkař a nemaže nikomu med kolem huby. S nějakýma hlubokýma slovama přízně taky docela šetří. Takže když něco takovýho řekne, tak to myslí asi dost vážně. A toho si vážím. Co se mu stalo? Doufám, že až se vrátí do Finska, že zase nezkamení. Nesmí. Protože chci věřit, že tohle má prostě nějaký vyšší cíl, že to není zase jenom omyl. Na to by to byla moc podivná shoda náhod. Ještě jsem vám neprozradila skvělou věc, že jsem na léto dostala stáž ve Finsku. Takže až odjede on, odjedu za pár dní i já. Sice jsou naše města ne úplně blízko, ale i tak to dává šanci se přes léto pravidelně vídat. Ta stáž bude nejspíš součást osudu. Protože se na to místo hlásilo vícero lidí a brali jen jednoho. A vzali mě. To byla klika. Ale viděla jsem to předem bíle. A paní, co to měla na starosti, byla náhodou na dovolené v Praze, takže místo stresového Skype pohovoru jsem s ní šla na kafe osobně. Bez stáže v Joensuu by ten vztah asi zase neměl cenu. To by bylo moc na krátko. Kdyby nevyšla stáž, nevyšel by ani Fin. Ale ono všechno vychází. A moje kamarádka je těhotná a já budu tetička. Není to skvělé? Tenhle týden se mi dějí samé skvělé věci. Nevím, co k tomu ještě dodat. Truchlení někdy není na škodu, ale je fajn když skončí. A když člověk vidí, že třeba mělo nějaký svůj účel a smysl. Miluju Velký Pátek. Je mi líto Ježíše, ale stejně… miluju! A vím, že teď nejsem jediná, kdo miluje. Hustý!

2. polovina článku

Tady končí přemíra pozitivnosti a začíná nihilismus. Naštěstí už to zase píšu s dostatečným zpožděním, aby ten nejhorší nihilismus stihl vyprchat. Já totiž nechci bejt nihilista. Nechci ztrácet svojí pozitivní víru v osud a ve víly. Ale někdy se zdá, že život je fakt jen zasranej salát, kterej se navíc ani nedá jíst, protože z něj někdo zapomněl vymýt zrnka písku. Asi tušíte, co sem teď hodlám napsat. Takže vám můžu rovnou položit otázku a vy mi poděkujete za odpověď. Hádejte, jak dlouho nám to s Finem vydrželo? Přesně týden. Bingo. Můj život je někdy vážně směšnej. Nevim, jak jinak na to reagovat. Brečet už ani nemá cenu a smysl.

Týden po Velkém pátku nastal malý pátek, který dokonale zkopíroval svého velkého bratříčka, akorát nějak obráceně. Možná by bylo lepší, kdyby ho bývali zastřelili předem jako v Robinsonovi. Prostě máte na programu, že půjdete s Finem na kávičku do města a pak k nám domů udělat si véču a nejspíš taky další jiné věci, které se často popisují slovesem dělat, ale bez doplnění předmětu věty. A těšíte se na to jako debil. Uklidíte poctivě celej byt. Nakoupíte věci na tu véču. Dokonce to provalíte rodičům. Dokonce: A ja sprostá  som si kvôli tebe oholila nohy a tie ďalšie veci. Během dne si s Finem ještě vyměňujete pozitivní zprávy, ale večer jedete vstříc vlastní zkáze a vůbec o tom nemáte tušení. Teď se cítím skoro trapně sama před sebou, že jsem zase byla úplně mimo. Ale ten Velký pátek byl tak dobrý, že to prostě nepůsobilo jako nějaký úlet. Fin vypadal vážně zamilovaně, což je u něj dost neobvyklé. To člověka přiměje věřit. Vypadal zamilovaně i ráno, kdy už vyprchal vliv Veltínského zeleného. Nechápu… Jediné vysvětlení je, že jsem ho fakt nějak očarovala a kouzla fungují jen na chvíli. Měla bych přestat nosit vaječný koňak do lesa.

Na kafi Fin podezřele připomíná kámen, což obvykle značí, že něco není v pořádku. A taky to o pět minut později říká nahlas. Že prý má problém. Pochopitelně ten problém souvisí se mnou. Nejdřív říká, že si o té situaci chce jenom promluvit, jenže si nějak moc vezme slovo a sype se to z něj a sype. A mně to kafe nějak přestává chutnat… Hodně si prohlížím výzdobu na zdi. Je lehčí soustředit se na fotky Audrey Hepburn než na jeho slova, který mě zase znova zatlačujou do bažiny. Fin to prý nedává. Vadí mu, že bychom spolu zase byli jenom chvíli a pak to byl vztah na dálku. A on je pomalej a potřebuje si zvykat postupně a vytrvale. Taky mu vadí, že k němu mám evidentně víc citů, než má on ke mně. Že by to bylo nefér. Fakt dík. Nechce investovat energii a city do něčeho, co podle něj moc nemá budoucnost. Kurva! Jenže já si už hodnou dobu myslím, že ON je moje budoucnost. Nejdřív mi řekne, že si dokáže představit, že by do mě byl úplně blázen, ale za pět minut řekne, že to sice zní blbě, ale jestli mi nějak pomůže slyšet to přímo, tak že mě teda vlastně nemiluje. Fakt dík. Nejhorší věta v mém životě ever. Zvážím, jestli si ji nedám vytetovat. Prohlížím si dál Audrey Hepburn a z kafe se mi začíná chtít zvracet. Říkám, že potřebuju víc vzduchu, takže nakonec ještě asi dvě hodiny chodíme kolem řeky a sedíme na Žofíně a je fakt brilantně krásný večer. Praha svítí a jásá a všechny barvy se odráží ve Vltavě, žel bohu atmosféra našeho večera je nějak pokažena. Snižuju svojí hrdost a opakovaně protestuju, ale k ničemu mi to není. Leda k tomu, že Fin vypadá, že se rozbrečí dřív než já a mně se z toho chce smát. Stokrát se mi omluvil a všechnu špínu naházel na sebe, což je sice hezké, ale mojí situaci to asi výrazně nepomůže. Tohle není fér. Je to tak nefér, že o tom nedokážu napsat ani poutavější text.

Druhý týden Fin onemocněl a ani nebyl ve škole. Ptal se mého kamaráda, jestli neví, zda jsem v pořádku. Vedl se mnou internetovou deep diskuzi, prý se cítí provinile a má výčitky. Najs. Navzdory všemu, co mi udělal, si stejně myslím, že je ve své podstatě dobrý člověk. Akorát občas evidentně neví, co vlastně chce. A doplácím na to já. Doplatila jsem na to podruhé zlomeným srdcem. Teď akorát nevím, kdy puklo vertikálně a kdy vodorovně. Ale on z toho taky nevyšel bez šrámů. Bere si na sebe totiž všechny těžkosti světa, chtěl by všem pomáhat a dělat lepší svět, chtěl by být dobrý člověk. A pak udělá někomu takovouhle prasárnu, což nakonec jeho samotného dekonstruuje. Přišel tím o iluze o své vlastní osobě. To musí být také nepříjemné. Každopádně přijít o iluze o svém osudu taky bolí. Nechť je jeho život beze mě tedy lehčí.

Třetí poločas

Obecně vzato musím říct, že to tentokrát nesu překvapivě dobře. Minule jsem z toho byla v nejhlubší řiti několik měsíců, ale tentokrát je to úplně jiný. Jednak asi proto, že stav blaženosti trval týden a působil jako sen (nebo omyl). Teď je to zase zpátky v normálu, na který už jsem zvyklá. Normál vypadá tak, že chci Fina a nemám ho. Prostě můj běžný život za poslední dva roky. Pak tomu asi pomohlo, že to nebylo první zavržení. Zkušenosti pomáhají a co tě nezabije, to tě posílí. Asi hloupé přirovnání, ale pamatuju si, že když mi umřel první potkan, tak jsem z toho málem umřela s ním, ale pak jsem jich měla tolik a tolik jich našlo odpočinek na naší zahradě, že už mě to nějak otupělo. Možná to s rozchodama funguje stejně jako s potkaní smrtí. To by bylo plus pro mou budoucnost. Už fakt nikdy nechci umírat tak jako na Erasmu. Další věc, že na Erasmu jsem byla prakticky sama. Tady mám svoje koníčky a obvyklé činnosti, kterým se dál věnuju. Taky rodinu a kamarády a prostě už nezbývá tolik času na truhlení. Mít srdcobol doma je mnohem snesitelnější. <–  Rada pro vás.

Poslední věc, co mi pomáhá a kterou zmíním, je fakt směšná. Smazala jsem si z mobilu Word a nainstalovala si místo něj Tinder. Tomu říkám akademický progres. Je to asi vrchol mé zoufalosti, ale vážně dobře se u něj prokrastinuje a člověk tam občas objeví i nějaký vtip. Například svoje bývalé spolužáky, o kterých si pak začne myslet, že jsou asi podobní zoufalci jako já. Nicméně není nad to, objevit tam dvojnásobného lamače mého srdce. To bych do něj fakt neřekla… Na Tinderu se nikdo neschová. Třetí fór je, že jsem dnes dokonce byla s jedním tinderotýpkem alias panem Bahňákem (by na profilovce od bahna) na zmrzlině a na kafi. Sice vypadá úplně jinak, než jsem si myslela, a jiskra asi nepřeskočila, ale to neva. Je fajn zjistit, že i na Tinderu se vyskytují normální a nepoškození jedinci. A je fajn se občas jen tak pobavit s někým novým a muset si procvičit vlastní vytříbené chování, protože ve svých kruzích poslední dobou mluvím jako největší hulvát a dobytek. Jakožto mě pan Bahňák fyzicky příliš nezaujal, tak mě zaujal pan zmrzlinář v podniku, kde jsme byli. Tohle je dost nefér vůči Bahňákovi, ale prostě ten zmrzlinář… ten je! Myslím, že tam na nějaký kopeček ještě párkrát zajdu.

Největším cílem mého tinderování je samozřejmě vyhledávání dalších Finů. Jsem nepoučitelný debil. Zabte mě repelentem proti hmyzu. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Komu není rady, tomu není pomoci… Na moje chování existuje slušná řada rčení. Ale mám je na háku a příští týden jdu s Finem2 na pivo. Možná je to kurevník, ale prověřit se může. Doufám, že případně kurevníka dokážu včas detekovat a vyhnout se dalším trablům a falešné březosti. Těsně po malém pátku jsem sice tvrdila, že žádného Fina už nikdy víc, protože to jsou kameny, mají v očích jehličí, stahují nás, krásné bytosti, do bažin. Neměli by vůbec vylézat se své lesní pustiny. Finsko by vlastně vůbec nemělo být osídleno, jelikož jeho obyvatelé jsou zkázonosní. Nebo by přinejmenším měli zůstat tam, kde žijou, a neútočit na Prahu. A finština je nástroj zla a dílo ďáblovo a já nechápu, proč ji proboha ještě učím další lidi, když všechny přivede akorát do temnoty stejně jako jeden prsten, co do temnoty všechny sváže. Tak. Tohle jsem si myslela asi týden a opíjela se přitom sebelítostí. Protože Fin má prostě nejkrásnější ručičky, hrudníček, vousíčky, pusinku, očíčka, hlas… kurva, a já hrozně chci všechny jeho části těla a taky jeho duši a nebudu mít ani jedno. Jo, tohle mě trochu rmoutí pořád, ale těší mě, že si dokážu povšimnout třeba zmrzlináře. Že už nejsem tak zacyklená. Prostě i další lidé mají ručičky a očíčka a někteří je mají možná i hezké. A možná mají i více uspořádaný mozek.

Sebelítost pak na pár dní vystřídal masivní vztek. Tedy mezitím jsem stihla ještě pocítit krátkou falešnou březost po tom, co jsem si na Google vyhledala počáteční příznaky těhotenství a všechny jsem je na sobě okamžitě shledala. Nikdy jsem vůči Finovi vztek nepociťovala. Ale na úterní hodině, kde byl přítomen, byl přítomen i můj vztek. Až jsem z toho po konci hodiny nechtěně, zato velmi hlasitě, práskla dveřma od učebny. Ale já přece nejsem žádná křápna! Vztek člověku dodává sílu. Myslím, že fáze vzteku mi dost pomohla. Nějak se odpoutat od Finova hrudníčku a očíček a začít to vidět víc zpovzdálí. Je to jako katarze v antickém dramatu. A tohle story je pro mě sakra nějaký drama! Fáze vzteku střídá fázi lítosti. Fáze vzteku člověka posílí a vrátí mu jeho sebevědomí, ale pak by mělo přijít vnitřní vyrovnání a usmíření. Konec zacyklení a vyjetí na novou cestu. Doufám, že to právě dělám. Protože přece nejsem žádná křápna, ne? Nechci vůči němu pociťovat vztek. Byla bych ráda, kdybychom se nadále mohli příležitostně bavit. Protože je pro mě pořád člověk, co v mém životě měl důležité místo a hodně znamenal a pořád si ho svým způsobem vážím, i když vím, že dokáže být dvěstěprocentní debil. Nechci si dál nést nějakou zášť. Taky nelituju toho Velkýho pátku. Asi by mě víc štvalo, kdyby se během tohodle semestru mezi náma nestalo vůbec nic a já bych měla pořád jenom marnou touhu. I když ono bylo asi předem jasný, že se zase něco stane, protože anoda a katoda… Takhle jsem alespoň na jednu noc dosáhla svého cíle. A věc se vyřešila, takže už vím, že marnou touhu musím odhodil.

Často uvažuju nad podstatou štěstí. Nad cenou štěstí a různorodou hodnotou štěstí. Štěstí je velmi vzácná věc a jen málokdy se zjevuje v celistvosti. Pokud ano, bývá stejně krátkodobé. Na Velký pátek jsem ho měla naprosto celistvé, ale cena byla vysoká. Myslím si, že je pořád lepší mít v životě občasné celistvé štěstí a vědět tak, že vůbec existuje, i když je pak spláceno celistvým neštěstím. Je dobré mít nějaké city. Je lepší mít štěstí za cenu neštěstí, než mít pořád jednolité a duté plocho. Ale taky je třeba stanovit si pro tohle nějaké hranice a uvědomit si, jak moc velké vlny člověk snese a co může tomu chvilkovému štěstí obětovat. Teď asi chápu, že nemůžu takhle bouřlivě surfovat po zbytek života, neboť by pak ten zbytek asi nebyl moc dlouhý. Fin byl pro mě taková ta vysněná romantická láska, která má právo být trochu předražená. A jak už to tak bývá, romantické lásky právě nebývají naplněné. Asi proto mají taky takové kouzlo. Že je v nich ten risk, hrozba a nebezpečí, že se sakramentsky píchnete o trn. Jsem ráda, že jsem něco takového zažila. Někdo to třeba nezažije za celý život. Jenže člověk si pro život musí hledat něco, co je méně nebezpečné. Pokud se teda nechce zničit. Tohle je moje největší deziluze. Že se člověk nemůže chtít pořád vznášet ve výšinách, protože za výšiny se platí držkopádem a kosti i jiné svalstvo se lámou až moc lehce. Že musí člověk dělat kompromisy a že je asi vhodné poslouchat i rozum a ne jen poblázněné srdce. Zkrátka být dospělý. Jenže já nechci. Chci věřit na víly a na romantiku jako prase. Chci dál věřit na osud. Jenže jak může člověk věřit na osud, když se právě přesvědčil, že nefunguje? Jak může člověk věřit na víly, když se právě přesvědčil, že pokud mu jednou narostou vílí křídla, dost brzo mu je někdo přistřihne, protože takhle svět přece nefunguje. Chodí se po chodníku, jezdí se po sinici a dodržují se pokyny vyznačené na dopravních značkách. Silnice se v zimě neudržuje. Děkujeme za pochopení. Létá se pouze letadly nebo ve snu.

Já nechci bejt dospělá! Nechci bejt rozumná ani uvědomělá! Nechci se chovat prakticky ani rozvážně. Ale zároveň se nechci nechat zabít srdcobolem! Tohle je hrozná tíže a rozpolcenost dospívání. Je to moje velká soukromá deziluze desetiletí. Je to skoro horší než srdcobol, protože tohle je rovnou světobol. Jako měli romantici. A ti potom umřeli. Třeba jsem jeden z posledních exemplářů a blíží se konec mého fin de siècle. Lidi, věřte na víly, prosím! A na své sny. Já teď nějakou dobu nemůžu, možná už nikdy nemůžu, ale sny i víly by měly jít dál! Dospělost je hnusná.

Tenhle článek by si asi zasloužil slušnou revizi, neboť ve wordu zabírá osm stran. Ale text funguje jako terapie a tu já právě potřebuju, takže tu všechno musím nechat i se vší tou autenticitou nedokonalosti.

P. S. Ještě bych to mohla chápat tak, že osud pro mě připravuje něco lepšího a tím, že jsem se od Fina odloučila (nebo spíš byla odloučena) mě jen ochránil před nějakou daleko horší a celoživotní zkázou. Jenže tomu momentálně moc věřit nejde. Špunt od Veltínského zeleného si nechávám na památku.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s