Ze sraček do sraček

Älä pelkää, sinä et pääse putoamaan!

Tak jo, právě jsem se rozhodla, že každý článek budu začínat finským citátem a vůbec nevadí, že tomu nebudete rozumět. Nebo že budete rozumět jenom tomu.

Začal semestr a to s sebou přináší spoustu změn. Například to, že zase nemám čas psát si blog, což mne velmi rmoutí. Ale pochopte… když někdo nemá čas si psát ani úkoly, těžko si asi bude psát blog. Pocit dospělosti ve mně vzbuzuje především to, že si začínám zatraceně vážit víkendů.

Mám pocit, že oproti bakalářskému studiu se to magisterské docela zbláznilo. Jednak v ohledu obtížnosti většiny předmětů a počtu úkolů. A taky v nějaké vyšší síle shůry, která mě asi chce zničit. Nebo bráno z opačné strany chce možná posílit mojí vnitřní stabilitu tím, že ji bude hodně narušovat. Protože co tě nezabije, to tě posílí. Jenže já nevím, jestli mě to nezabije… Ale snad ne. Každopádně to trochu pochroumává mojí strategii radost.

hqdefault

Jak jsem psala v předešlém článku, už k nám dorazil na praxi můj bývalý budoucí finský manžel. Dokonce se den před začátkem školy obtěžoval mi napsat zprávu, že doufá, že mi to nevadí, že mě teď jako bude oficiálně učit a lézt na naše hodiny. Prý s tím musíme nějak zkusit existovat. Myslela jsem si, že jsem mu odepsala docela drsně, ale když si člověk přečte svoje zprávy druhý den, zjistí, že mu vlastně odepsal děsně mile. Sakra. Ne, to víš, že mi nic nevadí. Je to děsně příjemný.

Oukej, teď bych měla napsat, že příjemný to není. Jenže já jsem debil. (Řekněte debil, máte na to!) A tak řeknu, že mi to příjemný je. I když to vůbec k ničemu není dobrý. A není to ani příjemný. Je to zase sebedestruktivní.

Čekala jsem, že to bude horší. Že se na první hodině zhroutím stresem. Nebo spíš, že se zhroutím už cestou v tramvaji a ani do tý školy nedojedu. Jenže jsem cestou naštěstí poslouchala Robina. A když člověk slyší Robina, nemůže mít stres, natož umřít. Robin pelastaa. Na tyhle situace si člověk v životě časem nějak zvykne. Jako když máte jít poprvé na gynu. Nejdřív si myslíte, že se preventivně zabijete týden dopředu, potom si dáte ještě pár dní života. Nakonec je ta ostuda v kalendáři už na zítřek. Načež si druhý den ráno prostě navlíknete dlouhý tričko a jdete. Ale zpět ke škole. Potom jsem čekala, že budu mít potřebu se na hodinách projevovat nějak divně. Zírat celou dobu z okna na židovský hřbitov, vzít si ke svačině ovar. (Fin maso nepapá a ovar by se mu jistě nadmíru hnusil. Možná by mu v takové blízkosti dokonce způsobil i nějaké vegetariánské trauma, což by byl přesně můj cíl, ale pšššt.) Nebo si vzít kontaktní čočky ve tvaru píči a celou hodinu ho hypnotizovat pohledem. Nebo si podřezat žíly učebnicí finštiny v provedení paperback a demonstrativně vykrvácet na stůl. Dokonce mám pro podobné účely Brumbálovu armádu. Moji spolužáci jsou prostě skvělí. Kdyby bylo potřeba, můžeme náš nový školní přízrak jménem Bezvlasý Tomáš šikanovat společně. Jenže ono to nějak potřeba není. Fin je totiž dost v pohodě a asi není třeba se mu nějak zákeřně mstít. Brumbálova armáda seznala, že je sympaťák a byla rozpuštěna. Alespoň prozatím. Tohle je na jednu stranu dost fajn. Že nemusím nosit kontaktní čočky s píčou a tak… Ale na druhou stranu je to pěkně v loji. Musim si totiž (fakt nečekaně) přiznat, že se mi náš nový školní přízrak pořád zatraceně líbí. To se dalo čekat, ale bohužel to není všechno. Vnějškové hodnocení není jediný faktor. Zase se ukazuje, že je to prostě dobrý člověk. Je inteligentní, hodně ví, je zábavný. To znamená, že není nudný. Není uťáplý stýďa. Je zodpovědný a pracovitý. Je dost charakterní. Má v hlavě mozek, na rukách chlupy a taky má zatraceně sexy hlas. Fakt bezva. Všechny faktory ideálního chlapa pro mě. A na tohle já se musím každý týden dívat (+ poslouchat jeho sexy hlas), tajně u toho slintat do sešitu a říkat si, že je fakt vyřicený šit, že jsem tohle měla, ale už to nemám. Život je zasranej šalát.

Výraz „na druhou stranu“ už jsem myslím použila před chvílí, takže teď už to bude na třetí stranu. Formalisté by výraz „na třetí stranu“ nazvali ozvláštněním a řekli by, že to dělá z textu literární. Ale k věci. Takže na třetí stranu zpětně nechápu, jak jsme spolu vůbec mohli chodit, když jsem tenkrát mluvila jako retard s IQ 20. Teď mluvím jako retard s IQ 40 a stejně bych na vztahovou komunikaci pouze ve finštině asi už neměla koule. Počkat… já vlastně nemám koule vůbec… (Narušení duševní rovnováhy mě evidentně vede k užívání trapných vtipů. Nevadí. Třeba se tomu ostatní narušení jedinci zasmějí.)

Zkrátka bych za stávajících okolností tuto osobu, ježto je formou, do které někdo nalil silný koncentrát veškeré dokonalosti, zpátky ani nechtěla. (Ten formalismus mě vážně nějak zasáhl.) Pozor, teď přijde zase silný koncentrát klišé, ale on je prostě člověk, kterýho bych chtěla jako životní protějšek. Kdyby se mi čistě náhodou povedlo ho přilákat teď nazpět, tak za pár měsíců zase odjede, ve své domovině zase zatraceně zfinští a půjde to celý znova do kelu, což já už bych nepřežila. To je víc než jisté. Takže jakékoliv myšlenky na slepování jsem si zakázala. Zrovna tak jsem si zakázala jakékoliv pokusy o praktický fyzický kontakt, neboť to by mě jisto jistě taky zabilo. Nehledě na to, že s největší pravděpodobností by školní přízrak nepřistoupil ani na můj první ani na můj druhý zákaz. Respektive na jeho porušení. Nevypadá totiž, že by nějak zvlášť vyhledával moji přítomnost. Ale ani mě neignoruje, jak by se dalo čekat. Probíhá mezi námi zkrátka taková normální komunikace na úrovni spolužáků. Najs. Žádný komplimenty.

Takže sečteno a podtrženo jsem teď vlastně na takové dietě. Můžu se chodit koukat do ledničky, poslouchat jak vrní, ale nesmím si z ní nic brát. Zatím to celkem ujde. Akorát mám občas duševní hlad a občas mě doma přepadne splín z toho, že život je šalát, kterej se ani nedá žrát. Ale děje se to ve snesitelné míře.

A když si nesmím brát nic z ledničky, snažím si užívat si život o to víc jinde. S naší boží školní partičkou alias Brumbálovou armádou se stále sytíme vydatnými vtipy, ujíždíme na citátech Jolandy, vymýšlíme milion vlastních divných slov a teorií. Chodíme do hospody shazovat skleničky, kupovat si v opilosti na záchodech kondomy, který vůbec nepotřebujeme, ale jsou to bezva suvenýry a tak podobně. Při minulé návštěvě restauračního zařízení jsme si sedli ke kulatému stolu a demonstrativně si slíbili, že kaikki onnistuu. Neboli všechno se zdaří. Jestli se v mém životě všechny sny mají plnit tak, jako se plnily do teď, ač to bylo mnohdy dost neuvěřitelné, tak se s Finem třeba ještě za pár let potkáme na stejném místě a za jiných okolností. Jeden nikdy neví, co se může stát. Momentálně je to prostě zapovězená lednička pro slečnu s dietou, která se bude snažit nadále vystupovat vyrovnaně a normálně a nezešílí ze současné situace ani z bláhového upnutí se na variantu naznačenou v předešlých pár větách. A slintat na hodinách bude taky v omezené míře.

P. S. Druhý suvenýr na výběr byly vložky. To asi nechceš. Hlasuju pro to, aby bylo v hospodách na záchodech víc zboží. Třeba hopíky.

P. P. S. Tenhle článek dlel v počítači asi měsíc. S časovou proměnou bych některé odstavce škrtla, leč OpenOffice nenabízí přeškrtnutí textu. Kašlu na ledničku a na dietu. Mam hlad. Zajímalo by mě, co se stane, pokud použiju prudký útok labutě bílé neboli labutě. Fin vypadá v Praze docela osaměle. Myslím, že je zranitelnější než jindy. Otázka je, jestli z toho já můžu mít nějaký užitek. Chtěla bych se poradit s Jolandou, co má ty karty! Možná že by mi řekla: „Ze sraček do sraček,“ a pak by třeba ještě dodala: „ale ze sraček vyhrabat můžeš se!“

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s