Strategie radost

Se tulee ja se menee.

Přesně to dělá život. Život tulee a zase menee. A pořád kuluu, docela nopeasti. A protože to tulee a menee se děje, jak už bylo řečeno, docela rychle, nevyplatí se marnit drahocenný čas.

Před pár dny jsem si odhlasovala strategii radost. Strategie radost teď bude jedním z řídících vlivů mého jednání, myšlení a žití vůbec. Bude v platnosti na dobu neurčitou, do odvolání.

16507020_10206417641358961_206793251_n

Tak nějak mě jednoho večera před pár večery napadl můj věk. Uvědomila jsem si (jako už mnohokrát během jiných večerních večerů), že věk jde pořád dopředu. A nečeká. Vy možná čekáte, ale váš věk ne. A najednou bum… jsme v půli se svou poutí. A potom na konci. A já bych si na konci nerada řekla: „ježiš marjá, já to celý proflákala potažmo pročekala.“ – Čekáním na něco lepšího, když všechno dobré už jsem vlastně měla.

Čas hrozně frčí, to nezapřem. Když se dívám dopředu, tak mám pocit, že takový půlrok je strašně dlouhá doba. Že, když teď něco není fajn, za půl roku to určitě fajn bude. Protože ta dlouhá doba to sama zvrtne, sama vyřeší. Současnost můžu ignorovat a čekat na zázračné „zapůlroku“. Jenže zapůlroku a zapůlroku dává dohromady rok a takhle se dá promarnit sakra dobrá část života. Navíc to mezitím je taky fajn a je škoda to ignorovat. Je třeba těšit se více z přítomnosti. Obvykle se těším z přítomnosti i tak. Tak nějak přirozeně a přiměřeně, ale řekla jsem si, že se z ní budu těšit ještě víc. Protože se mi neděje nic špatného a většina věcí, co dělám, je strašně super a baví mě, i když je snadné začít je vnímat jako rutinu a zapomínat na radost, kterou mi vlastně přinášejí.

Pár příkladů z praxe, jak strategie radost může fungovat:

Tak například škola. Studuju obory, které mě děsně baví. Alespoň většina probírané látky mě baví. Dokonce jsem na magisterském dospěla do fáze, kdy mě baví oba obory. Z toho bych měla mít taky nemalou dlouhotrvající radost. Takové zbavení se literární části jednoho svého oboru je fakt radost nutící člověka přímo skákat ke stropu a nadšeně výskat: „Už nikdy žádný Březina!“ Ale to odbočuju. Věnovat se máme každodenním radostem z přítomnosti. Takže dejme tomu, že ráno vstanu a musím na devátou do školy. A člověk si snadno řekne, že by radši nikam nešel, protože postel je prostě pohodlná a doma je kafe zadarmo. A může se lehce cítit zpruzeně, že musí do školy. Jenže moje škola je radost. Půjdu na hodinu, která mě pravděpodobně bude bavit a budou tam super lidi a super vyučující. A byla by škoda tam nejít. Navíc škola nebude trvat věčně. Za dva roky třeba už nebudu vstávat s představou, že odcházím do školy. A budu si říkat, jak to bylo skvělé, jak to byly dobré časy. Budu si říkat, kéž bych tak ještě jednou mohla vstát do školy. Tuším, že po tom budu fakt smutnit. Ale teď ještě ne. A teď můžu jít do školy! No není to radost? Já myslím, že je. A sakra velká.

Podobně je to i s tím, co dělám za práci. Týká se stejných věcí jako škola. Je to asi nejlepší práce, co jsem si mohla aktuálně přát. Učím finštinu a taky pracuju v jedné tematicky dobře zaměřené kulturní organizaci. Obojí je dost super, ačkoliv z toho pramení povinnosti a to, že si někdy večer po příchodu v devět prostě nemůžu jen tak sednout k televizi, ale musím jít vymýšlet přípravu na zítřejší hodinu. Ale na druhou stranu… pořád lepší než přijít domů v jedenáct po šichtě v Mekáči. Mám fakt štěstí, že můžu dělat něco, co mě baví a získat tím i potřebné peníze. Navíc, když to mým studentům na hodině jde, mám z toho fakt hodně velkou radost a úplně mě to nabíjí novou energií.

Další příklad. Můj koníček jsou koně. Už skoro deset let chodím do jedné stáje. Obvykle dvakrát týdne. Na stejný písek na stejné jízdárně. Je to koníček, který si chci udržet, jak dlouho to jen půjde. Na druhou stranu nemám vlastního koně a nemám ani žádné extra sportovní ambice. Takže kdybych chtěla, můžu s tím taky docela v klidu seknout. Občas si cestou od autobusu ke stáji říkám, že se těším, až za dvě hodiny půjdu zase zpátky a budu to mít už za sebou. Když si beru sedlo na koně, který vyhazuje, tak si říkám, že bych ho tam radši už vracela zpátky. A měla to za sebou. Mohla si jít dát domů sprchu a sedět pohodlně u kafe. A ne se někde namáhat, zadýchávat a potit. Jenže tohle je sakra přece můj koníček! K tomu bych měla přistupovat pozitivněji. Což ve většině případů přistupuju, ale stejně… Koně by mi chyběli. Když jsem byla malá, strašně jsem po nich toužila a neměla jsem k nim tak dobrý přístup jako teď. Mít možnost si například pravidelně zaskákat na dobrých koních bylo něco jako sen vzdálené a nejisté budoucnosti. A dneska to mám. A skoro by se z toho zase stala rutina a přestala bych si toho vážit. To nesmím. Nedávno jsem viděla člověka, co jel na koni, který si každé kolo alespoň jednou vyhodil, ale skákal děsně dobře. Člověk si toho vyhazování vůbec nevšímal a zajeli spolu krásný parkur. Dost se mi to líbilo. Když jsem šla minule na koně, tak jsem se těšila, že si třeba budu moct vzít sedlo na našeho koně, co vyhazuje a že se při tom jeho vzletném nožním sebevyjadřování budu usmívat, protože nejspíš nespadnu a budu mít radost, že sedím na koni, co vyhazuje a nemusím to až tak řešit. Protože mám na to nespadnout. Byla to radost. Je třeba si připomenout, že své koníčky dělám proto, že mě baví a že je skvělé, že je pořád zvládám. Když si tohle všechno uvědomím, tak mám ze svého koníčka fakt hodně radost a těším se, až zase půjdu od autobusu do stáje.

Taky je třeba si dělat čistě materiální a nepříliš duševně hluboké radosti. Například jsem si se započetím strategie radost koupila boží diář. Je úplně malý, lehký a je na něm jelen v brýlích. Mám z něj vážně radost. Dobrý způsob jak si udělat cílenou radost je i návštěva drogerie, takže jsem si hned po diáři koupila cosi, co bylo v akci. Jóó akce, ty mi dělají hodně velkou radost… Vypadá to jako ostrouhaný uhel z kamen zapracovaný v aerodynamickém obalu a je na tom napsáno 2 in 1. Způsobilo mi radost, když jsem si šla do koupelny vyzkoušet, co mi to udělá. Výsledek mi nakonec taky udělal radost.

Nemůžu si ovšem dělat pořád jen tu cílenou a materiální radost. Na to zase neučím dostatečný počet kurzů finštiny. Je třeba a je i karmicky žádoucí dělat si duševní a vznešenější radost. Například když jsme šli od babičky a mávali jsme jí před barákem do okna, uvědomila jsem si, že to, že babička pořád je a je v dobré kondici a můžeme si navzájem jen tak mávat, je vážně hodně velká radost. Takové mávání si s babičkou v životě žádného člověka netrvá věčně. A dokud trvá, je to dar a je fajn těšit se z něj. Stejně tak hezké je, že kdykoliv se na ulici loučíme s rodiči, vždycky se za tím druhým desetkrát otočíme a zamáváme. Občas je to až ujeté, protože to prakticky znemožňuje plynulejší chůzi vpřed, ale na druhou stranu… na ulici se většina lidí přesouvá vážně až zasmušile, ale my se dětinsky otáčíme a máváme si s širokým úsměvem. Je hezké si s někým takhle mávat a mít pěkné rodinné vztahy jako tak vůbec. Vědomí, že tohle mám, je opravdu radost. Je radost, že se na vás váš rodič desetkrát otočí a mává vám, když se vzdalujete. Kurva, tohle je tak radostný, až je to skoro dojemný…

Teď ještě shrnutí strategie radosti. Já ke konci článků vždycky ráda shrnuju. Život je moc krátký na to, aby člověk ignoroval příležitosti k radosti. Radost je důležitý pocit a je třeba být si vědom jeho existence a možnosti. Je zbytečné pokazit si celý den nebo celé období tím, že jedna věc, co jsme chtěli, nevyšla. Protože kromě ní se pořád děje spousta dalších super věcí, ze kterých můžeme mít radost, ač se možná ve chvíli zastínění nezdarem můžou zdát jako nepodstatné, protože se dějí příliš často a příliš zažitě, než abychom si jejich pozitivní charakter vždy uvědomili. Občas je prostě fajn si ho připomenout. Myslím si, že mám celkově dost fajn život a že mám hodně štěstí. Obecně jsem dost spokojená osoba, ale někdy mám právě tu tendenci myslet přednostně na něco nezdařeného a nechat se tím ovládnout, vytěsnit tím to zdařilé. Myslím si taky, že občas je fajn mít i světobol a že do jisté míry určitou radost člověku může přinést i prožitek smutku. Jestli chápete, jak to myslím… Negativní pocit je taky pocit a mít pocity je fajn. Ale nesmí se v tom člověk začít moc rýpat, potom mu to může přelézt přes hlavu. Zároveň je fajn si uvědomit, že ačkoliv má člověk třeba plně nabité dny a zdánlivě mu nezbývá čas na zábavu, protože všechno je jenom škola a práce, že ta škola a práce ho vlastně baví a že to samo o sobě je zábava. Do teď jsem měla celkem dost radosti, ale myslím, že předsevzetí mít jí ještě víc není vůbec špatné. Zkuste to taky!

P.S. V tomto článku bylo slovo radost užito celkem třiatřicetkrát včetně nadpisu a této věty.

Advertisements

5 thoughts on “Strategie radost

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s