Čepičí potíž

Pociťuji zlost. Znáte takový ten pocit, když si vymyslíte nějakou skvělou materiální věc, kterou od té doby nutně potřebujete, ale nikde ji nemůžete sehnat? Tak přesně ten mám.

Dneska mi během semináře (pozor – jsem hrozně pilná a chodím na semináře i během zkouškového) vytanula na mysl taková čepice. Potom, co jsem asi před měsícem ztratila svojí milovanou čapku na ulici z hlavy (prostě nepochopíš…) nemám žádnou srdeční. Takže myšlenky na novou byly dokonalá vycpávka nudnějších chvil semináře. Jelikož moje škola sídlí v centru a moje peněženka právě obsahovala včera vydělané peníze, rozhodla jsem se, že to cestou domů vezmu přes Václavák a vysněnou pokrývku hlavy se pokusím odněkud získat. Čepka není nijak speciální, je vlastně dost obyčejná, takže by to neměl být problém. Nepožaduju aby byla posázena diamanty v pravidelné vzdálenosti pěti centimetrů. Ani na ní nemusí být modře vyšito „Miluju Finsko“ ani „Miluju Finy“, dokonce ani „Fini jsou blbci“. Prostě normální obyčejná čepice. A víte co? Prošla jsem pět největších obchodů a nic. Po čepici ani vidu ani slechu. Že nenajdu přesně to, co hledám… prosím (kalhoty nosím), ale že v celém New Yorkeru nenajdu vůbec žádnou čepici? Prostě ani jednu. V lednu. To mě štve. Taktéž HM. HM mi v mrazu nabídlo jedině kšiltovku. Fakt dík. Nová forma pasivního boje – kšiltem proti smogu a omrzlinám! Moje skvělé vytočení pak dokončilo Céaá. Na to jsem sázela jako na poslední možnost. Vždycky tam mají takový koutík plný sezónních drobnověcí. A víte co? Ten koutík byl plný regálů obsypaných šátkama – jeden milion sto variant téhož šátku. Modrý s bílou houbičkou, modrý s bílou malinou, modrý s bílou beruškou, modrý s bílou prdelí… Všechny možné a nemožné kombinace. A čepice? Poslední tři kusy nejvíc fuj zbytků. Šátky prostě mají přednost. A dělám si srandu – tu variantu s prdelí jsem tam neviděla.

Takže teď nemám ani vysněnou čepici, ani kluka, kterýho jsem si umanula. Mám akorát makrelu a ve čtvrtek zkoušku. A chuť dělat věci, co jsem nikdy z principu dělat nechtěla. Takový ty věci, co lidi obyčejně dělají kolem patnácti let. Jenže já jsem byla v patnácti moc vyspělá a inteligentní a těmito věcmi jsem opovrhovala. A asi jimi opovrhuji stále, ale zároveň mám trochu pocit, že díky jejich dřívějšímu opovrhování mi třeba v životě utekly nějaký patnáctiletý dojmy. A chci to dohnat, dokud to ještě jde. Chci se chovat trochu patnáctiletě. Ale ve zdravé míře pokud možno. Například jsem nikdy nebyla na diskotéce, když nepočítám diskošky alias dýzy na škole v přírodě a to nepočítám, poněvadž tam nebyly míchané drinky a naopak tam byly třídní učitelky. Mám pocit, že bych fakt sakra chtěla jít na diskotéku, i když silně pochybuju, že se mi tam bude líbit a že tam vydržím dýl než hodinu. Ale alespoň jimi pak budu moc opovrhovat oficiálně a všude nahlas vykřikovat, že jsem byla na diskotéce a že to byl jeden z mých nejhorších pseudokulturních a společenských zážitků. Že když jsem v patnácti chodila na metalový koncerty a ne na dýzy, o nic jsme nepřišla. Vývoj většiny lidí je asi spíš od diskoték k metalu než od metalu k diskotékám, ale když jsem předtím začala hned kvalitní vlnou, musím se holt trochu vrátit. Hlavně, že v tom je pohyb. Hlavně se posouvat a nezůstat bez vývoje, na to je život moc krátký. Dýza je teď patnáctiletý bod číslo jedna. Co je další na řadě? Pít krabicák v parku ani začít kouřit nechci. Ale není krabicák jako bicák…. Chci svýho vysněnýho kluka, co jsem si ho umanula, na ohmatávání pro ohmatávání samo. Jako když některý lidi ke konci základky měli akutní potřebu se zadat, aby se s někým mohli ohmatávat… z důvodu, že jejich kamarádi už se taky s někým ohmatávají… aby jako nezůstali poslední neohmataní… Akorát nevím, jestli tohle ještě splňuje požadavek „chovat se patnáctiletě ve zdravé míře“. Přijde mi to pokleslé a nevím, jak moc se vyplatí poklesnout na patnáctiletost kvůli něčí tělesné schránce. Chci tu svojí čepici, sakra, třeba bych se v ní taky cítila víc patnáctiletě a stačilo by mi to!

Tak jo. Uplynulo několik hodin. Paní makrela byla neobyčejně hnusná a měla asi tak trilion kostí. Pochopte, mám ráda hyperbolu… prostě tu nemůžu říct, že měla těch kostí jenom milion… Musím si pro příště zapamatovat, že makrelu už ne. Aby v tom byl taky progres. Poučení. Neopakovat, co se neosvědčilo.

Dneska mám zase přemýšlivou. Mám potřebu věci zevšeobecňovat a dělat podle drobných příkladů souhrny pro principy platné pro celý život a existenci. A velké věci naopak přirovnávat zpátky k těmto malým věcem a potom si říkat, jak to báječně vychází… že to všechno vlastně funguje na stejný bázi. Nevím, k čemu mi ty souhrny a zjištění, že všechno funguje na stejný bázi, nakonec jsou, ale je to minimálně fajn v tom, že člověk vidí, že přirovnání nikdy není dost a že se o tom dá napsat článek. Tak jsem došla k závěru, že s těma čepicema je to možná vlastně stejný jako s těma klukama. (Všimli jste si, že dneska místo obvyklého výrazu chlapec používám slovo kluk? Nesmím zamrznout, musí v tom být progres. I ve slovní zásobě musí být progres. Navíc mám pocit, že slovo kluk je víc patnáctiletý.) Stejně jako si vymyslím naprosto konkrétní dokonalou čepici, kterou potom nemůžu sehnat… protože jsem si ji vymyslela moc konkrétně, ač docela obyčejně. A žádnou jinou potom nechci, protože už jsem se prostě upnula na tuhle a prahnu jenom po ní. Stejně tak nechodí po ulici můj super kluk. Respektive chodí, ale je nedostupný a neperspektivní. Je to asi jako kdybych chtěla čepici za litr, když vím, že se za týden stejně roztrhá. A pak mi naprší na hlavu, dostanu zánět mozku a umřu. Jo. Přesně v tomhle se čepice a můj výběr chlapců shoduje. Destruktivnost. Možná, že když se oprostím od svých konkrétních požadavků, že ty jiné čepice mě vlastně taky zahřejou.

Teď by to chtělo ještě nějaké míň klukovské moudro na konec. Ale jaké? Nejezte makrely? Nejezte ani lidi?