Víření v mozku a šelest na plicích

Čauves, moje malá čtenářská obce!

Chytla mě zimní lenora, takže odkládám všechno, co se dá, a tudíž mám i čas napsat článek na blog. Odkládám psaní úkolů a odkládám chození do školy. Je štěstí, že už se blíží konec semestru, jinak by to bylo asi špatné. Takhle si to snad můžu dovolit. Odkládám skoro i dýchání. Nebo spíš dýchání odkládá svoje bezchybné fungování. Definovala jsem si na sobě plicní potíže. Už asi dva měsíce kašlu a teď se k tomu přidalo vylepšení – bolí mě hrudník a nemůžu ležet jinak než na zádech, protože to fakt bolí. Několikrát denně přemýšlím, jestli náhodou nezemřu. Měla bych jít asi k doktorovi, jenže se bojím, že mi řekne, že mám díru v plicích. Nebo nádor na plicích. Nebo měsíční písek na průduškách nebo kletbu v nosní dutině… nechce se mi tam. A tak to odkládám a všem přitom vykládám, že mám plicní potíže. Zajdu si tam po Vánocích, pokud tomu do té doby nepodlehnu. Nemůžu mít třeba tuberu a být novodobá Márinka? Márinka měla ale černé vlasy a taky nápadníka. Já nemám ani jedno, takže jsem snad zachráněna. S největší pravděpodobností. Kdybych teď měla umřít na plicní potíže, zemřela bych možná jako šťastný mladý člověk. Protože jsem si za poslední týdny nějak zvládla nasbírat nové iluze a ještě o ně úplně nepřijít. Tohle je vlastně ideální fáze pro úmrtí. Život s trochou iluzí je hned příjemnější. A smrt určitě taky.

Našla jsem si nový objekt zájmu. Myslím lidský. Opačného pohlaví. Reálně existující, žijící ve stejné zemi a informovaný o mé existenci. Dotyčný mi přijde jako štramák, mám si s ním o čem povídat, nenudí mě a je na něm i co obdivovat. Ideální partie. I z mnoha dalších důvodů, které nebudu teď jmenovat, protože by to prozradilo moc jeho identitu. Úspěšně jsem s jeho pomocí vytěsnila ze své hlavy negativní myšlenky na předešlé ničitele mého osudu a nahradila je myšlenkami na toho člověka. Což je mimo jiné také jeden důvod mé současné lenory. Prostě nechcete myslet na úkoly, když můžete myslet na nový objekt zájmu. Přirozené a logické. Je v tom ovšem háček. Obávám se, že dotyčný si buďto nevšiml, že je ve středu mé pozornosti nebo si toho všiml a kašle na to, což asi neznačí nic moc pozitivního. Viděli jsme se teď dvakrát. První setkání nějak přirozeně vyplynulo, na druhé jsem ho pozvala já. Takže si teď myslím, že by měla být řada na něm. Jenže se nic neděje. Perkele! A mně se nechce čekat. Proč je tak těžké vybalancovat hranici, aby člověk nebyl otravný a nevnucoval se, ale zase dal třeba druhému člověku najevo svůj zájem? Kde je hranice, aby člověk věděl, že ten druhý fakt nemá zájem a není prostě jen zabedněný? Nesnáším otravné lidi. Nechci být otravná. Jenže to si říkám vždycky a pak přijde někdo otravný ještě víc a předběhne mě. Perkele! Ať to vyřeší Aslan! Mohlo by se mu o mně zdát. Protože mně se o něm taky zdá. Ale vždycky mě ten sen vyděsí, protože chlapec v něm záhadně změní svůj vzhled. Jednou se změnil v Číňana, podruhé v jednoho spisovatele, co má bujnou kštici, ale v tom snu měl přesnou kulatou lesklou pleš uprostřed jinak rozcuchaných černých dlouhých vlasů. A ve třetím snu měl šedý zákal a byl napůl ochrnutý. Tdddm…

Za poslední dny, co je ticho po pěšině, mam pocit, že mi z myšlení na objekt zájmu začal vyhnívat mozek a to už přestává být příjemné. Takže mě dneska popadla potřeba číst. Do září jsem četla strašně moc a teď nečtu prakticky vůbec – právě protože jsem do září četla furt – musím to vykompenzovat. Ale neměla bych jít do takových extrémů. Dneska jsem si řekla, že budu knihou bojovat proti hnilobě. Koupila jsem si v antikvariátu Karolinu Světlou, protože se mi podivně zastesklo po české literatuře. A taky jsem si v knihovně půjčila modernistickou knížku jednoho Fina. Chci si ji přečíst už dlouho a také ji mám na seznamu povinné četby na finštinu. Ta knížka je plná pohlavních orgánů a jejich vzájemného propojování. Doslova tím přetéká. Pán totiž psal, co ho zrovna napadlo a nějak ho pořád napadal tento primární pud. Ale je to dost dobrá kniha. Mám ráda, když někdo píše, co ho zrovna napadne. Je to takové upřímné, byť je to často taky o kundách. Jednou bych chtěla taky napsat takovou myšlenkovou knížku. O něco slušnější, ale upřímnou. Můžu si teď psát alespoň upřímný blog.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s