Víření v mozku a šelest na plicích

Čauves, moje malá čtenářská obce!

Chytla mě zimní lenora, takže odkládám všechno, co se dá, a tudíž mám i čas napsat článek na blog. Odkládám psaní úkolů a odkládám chození do školy. Je štěstí, že už se blíží konec semestru, jinak by to bylo asi špatné. Takhle si to snad můžu dovolit. Odkládám skoro i dýchání. Nebo spíš dýchání odkládá svoje bezchybné fungování. Definovala jsem si na sobě plicní potíže. Už asi dva měsíce kašlu a teď se k tomu přidalo vylepšení – bolí mě hrudník a nemůžu ležet jinak než na zádech, protože to fakt bolí. Několikrát denně přemýšlím, jestli náhodou nezemřu. Měla bych jít asi k doktorovi, jenže se bojím, že mi řekne, že mám díru v plicích. Nebo nádor na plicích. Nebo měsíční písek na průduškách nebo kletbu v nosní dutině… nechce se mi tam. A tak to odkládám a všem přitom vykládám, že mám plicní potíže. Zajdu si tam po Vánocích, pokud tomu do té doby nepodlehnu. Nemůžu mít třeba tuberu a být novodobá Márinka? Márinka měla ale černé vlasy a taky nápadníka. Já nemám ani jedno, takže jsem snad zachráněna. S největší pravděpodobností. Kdybych teď měla umřít na plicní potíže, zemřela bych možná jako šťastný mladý člověk. Protože jsem si za poslední týdny nějak zvládla nasbírat nové iluze a ještě o ně úplně nepřijít. Tohle je vlastně ideální fáze pro úmrtí. Život s trochou iluzí je hned příjemnější. A smrt určitě taky.

Celý příspěvek