Listopadový ostrovní trip – objekt šetření: Manchester

Když lidem řeknu, že jsem letěla do Stockholmu za devadesát korun, tak se obvykle smějí a nevěří mi. Ale já vážně letěla do Stockholmu za devadesát korun! A doletěla! A taky jsem jela z Londýna do Manchesteru za devadesát korun (vzdálenost přes 300 km) a potom z Manchesteru do Edinburghu taky za devadesát korun (vzdálenost skoro 400 km). Ano, přesně tyhle jízdenky za směšnou cenu byly důvod, proč jsem celý výlet do ostrovní země naplánovala. To prostě nemůžete nevyužít.

SONY DSC

Sice dalo trochu práci sestavit náš itinerář tak, aby na sebe všechny autobusy dobře navazovaly, protože ne každý spoj je za tuhle cenu, ale nakonec se to povedlo a zakomponovala jsem do seznamu místa, co jsem chtěla vidět nejvíc. Původní plán byl jet s kamarádkou, která se však na poslední chvíli rozhodla přehodnotit svoje priority a program, takže jsem musela sehnat náhradníka –  svojí mámu. S mámou se nám cestuje dost dobře – máme stejné tempo chůze, rychlost čištění zubů, míru potřeby jídla a tak podobně… jsme zkrátka dokonale vyladěné a to se hodí.

Jestli vám teď hlavou vrtají ty jízdenky za devadesát korun, tak je prosím pusťte z hlavy, v tomhle článku vám je totiž neprozradím. Byl by už moc dlouhý a navíc by jízdenky odvedly moc pozornosti. Napíšu pak samostatný článek o svých zkušenostech s low cost cestováním. Alespoň si rafinovaně nalákám čtenáře. Hihi…

První den a půl jsme strávily v Londýně. O tom asi není moc co povídat, Londýn většina lidí zná. Já ani máma jsme tu nebyly poprvé, takže jsme si vybraly oblíbená místa, kam jsme se chtěly znova podívat a bylo to moc fajn. Nedělní ráno je na procházku města ideální – konečně se vymaníte z davů lidí a máte památky sami pro sebe. Druhý den nás čekal přesun do Manchesteru.

K tomu, proč jsem si vybrala zrovna Manchester, mám hned několik vážných důvodů. Souvisí taky s Finskem. Jak to? Inu takto…. u mě prostě všechno souvisí s Fineskem. O tom, že moje nejoblíbenější finské město je Tampere, už jste asi slyšeli, že? Tampere miluju přímo chorobně, a proto mě zajímá všechno, co s ním má něco společného. Tampere je průmyslové město, jsou v něm továrny, byla jsem v něm na Erasmu a přezdívá se mu Manchester severu. Takže jsem zákonitě chtěla vidět to, k čemu je přirovnáváno. Navíc miluju továrenské budovy a cihlovou architekturu a toho by měl být Manchester podle všeho plný. Byla jsem dost zvědavá a těšila jsem se na tohle město asi i víc než na Edinburgh. O Edinburghu všichni říkají, že je krásný, takže je dost pravděpodobné, že se vám bude prostě taky líbit a nemusíte být tolik napnutí zvědavostí. A jaké to město manšestráků tedy bylo? Dost zajímavé, plné protikladů, plné továren a daleko drsnější a víc cool a plné svérázné atmosféry, než jsem si vůbec představovala.

Přijely jsme až večer, kdy byla tma, mžilo a všude bylo takové to listopadové mokro a mlhavo. Autobusové nádraží se nachází hned na okraji čtvrti Northern Quarter, kde se nacházel i náš hostel. Předem jsem to příliš nezkoumala, ale na místě se ukázalo, že čtvrť Northern Quarter je jedou z těch nejšpinavějších, nejchudších a naplněných nejdivnějšími lidmi a domy. Hned po vystoupení z autobusu nás tak pohltily temné uličky složené z menších cihlových domů a továren. Spousta z nich byla opuštěná, či napůl opuštěná – to se projevuje tak, že v přízemí je hospoda nebo divný obchůdek, ale v prvním patře už roste z paraperu bříza a okna zejí prázdnotou. Za spoustou rohů byl bezdomovec nebo alespoň jeho hnízdečko z kartonu a spacáků. Náš hostel byl taktéž bývalá továrna, kterou někdo pomocí dost nevkusné lidové tvořivosti předělal v ubytovací zařízení a rozhodl se ho užívat bez jakýchkoliv výraznějších oprav, dokud asi nespadne hostům na hlavu. V důsledku tohoto přístupu disponuje hostel asi tak sto let starými záchody a umyvadly. Ty mají sami o sobě dost potenciál – kdyby je někdo řádně vyčistil a zasadil do vkusnějšího prostředí, tak by byly boží. Ne fakt, tak krásné záchodové mísy jsem dlouho neviděla. Jenže s odpornou fialkovou zdí vedle a rozbitým splachovadlem to nebylo úplně ono. Ve sprchách byla teplota přibližně stejná jako na ulici. Okna a jejich těsnění není zrovna silná stránka Britů. V listopadu se v tomhle hostelu teda vážně mýt nebudete. Sečteno a podtrženo… tenhle hostel nedoporučuju. Tři vykřičníky! Jmenuje se Hatters Manchester a sídlí na Newton Street. Ve městě mají ještě jeden, moc bych nevěřila, že bude lepší. Mají další i v Liverpoolu a ještě někde. Zkuste se jim vyhnout, není to moc zážitek, o který by člověk stál. Na svých stránkách mají sice krásné fotky, ale skutek utek. http://hattershostels.com/

SONY DSC

SONY DSC

Ještě toho večera jsme se vydaly zpátky do města, protože zůstávat ve společnosti fialkových zdí a rozbitých splachovadel se nám úplně nechtělo. Byla neděle a kromě hospod bylo všude zavřeno, nějak jsme se nevymanily z téhle čtvrti a všude jsme narážely na divné hloučky přistěhovalců, co se potloukali z jedné strany ulice na druhou a evidentně toho neměli moc na práci. Bílá pleť byla značně v menšině a byly jsme asi jediné turistky široko daleko. Bezdomovců jsme viděly rozhodně více než případných dalších turistů. Do toho to počasí, vymlácená okna bývalých továrniček a uličky jako pro Jacka Rozparovače, do kterých z okolních domů vychází čoudící teplá pára. Člověk se na jednu stranu cítil docela nepříjemně (rozuměj – docela se bál) a na druhou stranu skvěle dobrodružně. Mělo to atmosféru a šmrnc.

SONY DSC

Druhý den už bylo pracovní pondělí, po ulicích už chodili normální pracující lidé… nebo alespoň ve větší míře. Kromě hospod byly otevřené i všední obchody a na nebi sluníčko. Kouzlo strašidelnosti se značně ztenčilo, ale i tak zůstal Manchester zajímavý. Odjížděly jsme až druhý den odpoledne, takže jsme stihly projít asi většinu zajímavostí. Za jeden den se dá Manchester celkem dobře zvládnout. Překvapilo mě, jak moc je ta industriální minulost vidět. Továrny opravdu nemusíte hledat – jsou z nich prostě poskládané skoro všechny ulice. Některé jsou opravené a docela výstavní, jiné měně. Celé město má cihlovou barvu, což je naprosto boží. A pořád se v něm střídají honosnější hlavní ulice s těmi špinavými. To, co je u nás skryto do dvorků a z ulice není vidět, je tady prostě otočené normálně do každé druhé ulice. Jedna je líc a druhá rub. Kontrast každých deset metrů. Mají tu čínskou čtvrť a taky gay čtvrť, která je doslova obsypaná duhovými vlaječkami. Mně se nejvíc líbila část zvaná Castlefield, kde se zdejší vodstvo rozděluje na mnoho kanálů a mezi nimi jsou rozesety tovární komplexy, které jsou v tomhle případě opravené, hezky udržované a dokonce doplněné zelení, což je dost div. V centru Manchesteru totiž prakticky nenajdete žádné parky a zeleň, kromě těch bříz, co rostou z některých oken. Kapitalismus 19. století parkům a rekreaci dělníků asi moc nepřál.

SONY DSC

Castlefield vypadá jako zvětšené Tampere, podoba je vážně věrná, až na to, že v Tampere nepotkáváte bezdomovce a rozloha jeho industriální části je asi tak jedna setina industriální části Manchesteru.

SONY DSC

SONY DSC

Další budovy, které mě nadchly a určitě si zaslouží i vaši pozornost, jsou John Rylands Library, radnice a katedrála. Exteriér radnice vypadá jako kostel. Člověku se pak jenom nějak nezdá, proč přidělali na kostel obřího nafouklýho Santu. Interiér radnice jsou naprosté Bradavice! John Rylands Library je historická knihovna, kterou nechala jedna paní postavit na počest svého zemřelého manžela. Zvenčí vypadá opět jako kostel. Uvnitř opět jako Bradavice. Je v ní výstava echt starých knížek, co vlastně někdy ani nejsou knížky, ale zbytky papyru. Je v ní historická studovna, kde se můžete učit mezi milionem dalších echt starých knížek a sedět na židličkách, co jsou jako ze skanzenu. A pak jít na super moderní záchod. Prostě dokonalost. Knihomolové možná dostanou ze samého nadšení infarkt.

SONY DSC

SONY DSC

V Manchesteru je také spousta přívětivých restaurací a kavárniček. Jsou na každém rohu a jsou dost plné. Až to vypadá, jako by místní neměli nic jiného na práci, než v jakoukoliv denní dobu chodit na jídlo nebo drink. Ale je to příjemné. Taky je v Manchesteru spousta opravdu velkých obchodů a ne jenom snobských. Například Primark je tu také ohromný, ale na rozdíl od Londýna, kde se jeho zákazníci se málem vzájemně ušlapou v hromadách spadlého oblečení, protože nikdo asi neumí zvednout shozený kabát zpátky na ramínko, tenhle Primark je téměř pustý a nemusíte se v něm bát o život.

Podle mě je Manchester město s dost velkým potenciálem (stejně jako záchody a umyvadla v nevkusném hostelu), akorát se mu nějak nevěnuje dostatečná pozornost a péče, tudíž je trošku v zanedbaném stavu, což mu sice dodává na výjimečnosti, ale člověk by se pomalu obával o jeho budoucnost. Taky, když člověk pod mostem vidí celé stanové městečko bezdomovců a další stany rozložené přímo ve výklenku na hlavní nákupní třídě, trochu se ptá, jestli je tohle vážně ten Západ, ke kterému všichni vzhlížíme jako ke vzoru a někomu, kdo je napřed. Vážím si toho, jak je to u nás v Čechách čisté, udržované a bezpečné. Někdy se vyplatí vidět i tu odvrácenou stránku, aby si člověk víc uvědomil, co sám má, přestal na to remcat a honit se za falešnými ideály.

Kdybych měla tohle město shrnout třemi slovy, bude to asi zajímavé, kontrastní a svérázné.

Z Manchesteru naše cesta pokračovala do Edinburghu. Asi jsem si už ani nemohla vybrat víc rozdílná města. Edinburgh je lehce prošedivělý, decentní elegán. Dodržuje pravidla etikety, nemluví sprostě, chodí brzy spát a v žádném případě neplive na zem. Ale o něm až příště.

SONY DSC

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s