Rande? To nechceš!

Rande… první rande, tak se nazývá situace, kdy se dva lidé sejdou za účelem zjistit, jestli podobné situace chtějí v budoucnu pravidelně opakovat, nebo radši ne. Je to trochu metoda pokus omyl, a tak se občas zjistí i to, že první bylo zároveň poslední. Upřímně mě tahle metoda pokus omyl moc nebaví. Spíš ubíjí. Blbé ovšem je, že pokud chce člověk potkat člověka nového, většinou nemá jinou možnost, než se prostě s někým novým začít bavit. Jako úplně od nuly, chápete… Když pominu, že mi to přijde většinou ubíjející, dá se to brát taky jako zajímavý sociologický výzkum, pozorování různých typů lidí, porovnávání jak se různí lidé chovají v přibližně stejné situaci. A taky z toho občas vzniknou zajímavé zážitky a historky – když už to k ničemu lepšímu nevede, tak historka na blog se vždycky šikne. Inu i v Tetrisu jsou dílečky, které k sobě napasují. Tady mé vybrané zážitky.

Č. 1 Úzkohlavý

Tohle bylo mé první sjednané rande. Sjednala mi ho kamarádka se svým kamarádem, protože jsem vysoká a on je taky vysoký. A tak myslela, že bychom se k sobě skrze tu vysokost mohli hodit. Hmmm… kdyby svět fungoval takhle jednoduše, bylo by to prosté, ale teorie se moc neosvědčila. Nejprve jsme si s chlapcem chvíli psala na icq (bože… ájsko – to je vážně nostalgická reálie), načež jsem si ho začala představovat jako smajlíka. Taky se vám děje, že když si píšete s někým, jehož vzhled je vám tajemstvím a on hodně používá smajlíky, začnete si ho představovat podle nich? Mně jo. Smajlík nakonec jako smajlík vůbec nevypadal. Byl vysoký. A jak byl vysoký, tak byl také úzký. Ale jinak cajk. Problém nastal spíše v konverzaci, protože jsme si po projití Václaváku nějak už neměli co říct, ale prošli jsme ještě skoro celou Prahu křížem krážem. Bylo děsný vedro a já měla své období gotického vzdoru vůči společnosti, takže na nohách dvacetidírkový glády a na sobě černý oblečení… bylo mi vážně vedro. Navíc jsme šli hrozně rychle – asi neuvědomělá snaha o útěk před tichem. Po opuštění Václaváku jsem si přála sedět zpátky doma a hrát hru na počítači. Nechápu, proč jsme spolu byli tak dlouho, když to evidentně postrádalo smysl i jakoukoliv zábavnost. Ale stalo se, nakonec jsem se vymluvila na svoje obří metalový boty, že mě tlačí a že bych potřeboval asi domů. Chlapec mě jel ještě doprovodit, a pak už jsme se jeden druhému nikdy neozvali. 😀 Takovéhle nudné zabíjení času z pouhé zdvořilosti, že je vám trapné říct to na plnou pusu po hodině tichého maratonu Prahou, by se mělo zakázat.

Č. 2 Pan VŠE

Jednou jsme byly s kamarádkou v hospodě… za účelem se tam učit na jednu těžkou zkoušku. Nuže… nějak se to minulo cílem. Poblíž seděli dva týpci věkově tak akorát k nám. A koukali na nás. A my na ně. Až jsme z toho vykoukali společný pivo a následně moje rande s jedním týpkem a kamarádky rande s druhým týpkem. Obě byla katastrofální. Není divu, že to byli kamarádi. Týpek č. 1 (rozuměj, týpek kamarádky) byl podle všeho snad jenom se základnou, ale jestli mu chybělo vzdělání, tak mu nechyběly ambice šéfovat celýmu světu. Pracoval někde na reklamačním oddělení a jeho veškeré povídání se sestávalo z toho, jak poslal nějaké lidi těžce do háje a jak mu to asi pomohlo zvýšit ego či co… Zkrátka převtělený ďábel. Ale zpět k tomu mému, tzv. panu VŠE (rozuměj ta vysoká škola, ne všechno). Pan VŠE tedy na rozdíl od týpka č. 1 vzdělání měl. Ale možná i to může být ke škodě. Přijde mi, že byl tou školou docela deformován. Na úvod to vypadalo dost slibně, pan VŠE byl pohledný a zamluvil nám stůl v bezva kavárně, kde prodávají mňamózní horkou čokoládu s ovocem. Takže začátek dost dobrý, jenže pak to začalo… VŠE začal povídat o tom, jak půjde na nějaký pracovní pohovor. A že vůbec děsně rád chodí na pohovory. Že už byl na docela dost pohovorech a že je to dobrá praxe, že je v tom vývoj, že ho to baví a že si to užívá… asi měl za cíl stát se mistrem pohovorů. Asi dělal vlastně pohovor i se mnou. Kromě toho, že chlapec nebyl s to pochopit, že bydlím s rodičema a nedělá mi to problém, ba dokonce, že s nimi bydlím ráda, rozhovor probíhal celkem ok. Problém přišel s návratem domů a připojením se na starou modrou dobrou sociální síť. Jako se po ukončení semestru na VŠ provádějí evaluace, tedy hodnocení, jednotlivých kurzů, byla jsem podobně evaluována i já. Prý jsem byla asi hodně nervózní, ale ke konci jsem prý působila i docela uvolněně. Prý příště můžeme jít radši do přírody. Cituji: „Mohlo by mi to třeba v méně formálním prostředí jít lépe.“ Konec evaluace, o další evaluaci evaluovaný objekt nemá zájem. Možná taky proto, že není předmět na VŠE, ale holka a holka se urazí snáze než předmět. Pánové, takhle to prosím nedělejte. Hledáme partnera, nikoli coachera na pohovory. Hlavně, že pan VŠE během odpoledne několikrát zopakoval, jak jsou od sebe s týpkem č. 1 úplně odlišní a jak ho udivuje, že přesto jsou tak dobří kamarádi. Asi si toho sami nevšimli, ale možná je oba spojuje záliba v povyšování se nad ostatní. Hledali se, až se našli. Kamarádka od týpka č. 1 prý dostala podobnou evaluaci ohledně očního kontaktu.

Č. 3 Pan Krev

Pan Krev je ve své podstatě dost v pohodě člověk. Je to můj známý, kamarád – tak by se to asi nejlépe definovalo. A v jeho případě jsem nezažila vlastně ani žádné regulérní rande a už vůbec ne naslepo. Známe se z jednoho kurzu ve škole, potkávali jsme se na chodbách a spojují nás některé společné zájmy. V jednu dobu jsme spolu šli v poměrně krátkém intervalu na kafe a na výlet. Asi jsem si v té době i myslela, že by bylo fajn začít s Panem Krev chodit, jenže asi ne. Chemie funguje, a ačkoli je to i dost fešák, prostě vím, že ne. A nedokážu to ani vysvětlit. Smutné. Jenže mám takový pocit, že se mu líbím a že pro mě má asi docela slabost. Jak se to v daném období projevovalo? Tak například… Pan Krev mi psal několikrát za den otázku, jak se mám. Když jsem nebyla online, dostihl mě svou smskou. Řada lidí by to asi považovala za milé a oceněníhodné, jenže mě takové chování dost děsí. Podobně mě děsí situace, když mi Pan Krev pozdě v noci posílá úvahu o životě mimo Zemi a o smyslu vlastní existence. I když samo o sobě je to vlastně dost originální, oduševnělé a dobré. Od smsek se přes úvahy o životě mimo Zemi pomalu dostaneme ke krvi. Pan Krev totiž dělá living history a hodně tím žije. A hodně proto mluví o bitvách a o krvi. To je jedna věc. Druhá věc je, že jsem od něj dostala dárek. Takovou ozdůbku z parohu, na který bylo vyryté mé jméno. Navíc bylo něčím vybarvené. Koukám, koukám, co to je… A pan Krev vysvětluje: „To je moje krev.“ Ou jé! Řekněte, slečny, tohle jste asi nikdy nedostaly. Je to dost originální dar, to musím uznat. Nápaditý a asi i hodnotný… člověk přeci svoji krev nedává jen tak někomu. Měla bych si ho vážit. Ale prostě… je to trochu děsivé!

Č. 4 Pan Spekulátor

Pan Spekulátor je pan poznaný na internetu. Ačkoli to bylo předem a internetově domluvené setkání, šlo v první řadě spíš o neformální přátelskou schůzku než o rande. I když neformální přátelská schůzka domluvená přes internet může být vlastně docela dobře rande, že? Očividně sama plácám a spekuluji. Tfuj. Už po psaní si na modré sociální síti bylo předem celkem jasné, že toho nebudeme mít moc společného. Pan Spekulátor totiž dělala všechno, co já nedělám a nedělal nic, co dělám já. Navíc jsem se v té době učila na státnice a musela jsem asi působit jako děsně nudný šprt. Já na brusle nechodím, spíš se učím. Já na kole moc nejezdím, nějak nemám tu potřebu, navíc se teď stejně musím pořád učit. Víš, já ani netančím. Ne, na horolezeckou stěnu jsem ještě nikdy nelezla, nějak jsem neměla tu potřebu. Navzdory tomu, že měl Pan Spekulátor čas vykonávat všechny tyto aktivity, byl i dost sečtělý, zorientovaný ve světě a celkově na hodně vysoké mozkové úrovni. Navíc byl i nad míru hezký, to se musí nechat. Čím pokazit takovýto docela dobrý začátek? Inu, hned po vzájemném představení se slečny zeptejte, co si ona vlastně myslí o té uprchlické krizi. Bože. Nic proti diskuzím o uprchlické krizi – jasně, že se lidé o takových věcech musí bavit, aby je mohli řešit, ale proč takovou otázku mrsknout hned v první minutě na někoho, koho vidíte prvně v životě a nejste zrovna na konferenci s Angelou?! Šli jsme na dobrý olivový čaj, ale celé odpoledne se neslo v podobném duchu. Pan Spekulátor mě zkoumavě pozoroval a metal po mně jednu záludnou otázku za druhou. Už v první ulici směrem k čajovně jsme se dostali na téma toho, jak jde svět do háje a lidstvo nepochybně vymře. Co si o tom myslím? Co si myslím, že se stane? Co se stane na Blízkém Východě? A co se stane v Africe? U čaje jsme se začali bavit o mém oboru. Co chci dělat? Docela by mě bavilo učit, říkám. Pan Spekulátor nevěřícně kouká. To by mě bavilo? Proč by mě to bavilo? Říkám, že mi to připadá docela smysluplné a naplňující – předávat svoje znalosti dál, co lepšího by s nima člověk taky chtěl dělat? Učení mi přijde jako docela šlechetná činnost. Pan Spekulátor to evidentně považuje za naprostý propad kariéry. Další téma. Když děláš tu češtinu, tak se tě zeptám… Co si myslíš, že se s češtinou stane třeba za dvě stě let? Co by se s ní asi tak mělo stát, myslím si. Pak Spekulátor si myslí, že možná za dvě stě let už vymře. Protože angličtina. To si nemyslím. Ale musím to sakra vysvětlovat – když si něco nemyslím, Pak Spekulátor chce hnedka argumenty, proč si to nemyslím. A co si myslím o současném stavu našeho jazyka? Co nespisovné tvary a jejich čím dál rozšířenější užívání? Jazyk se přirozeně vyvíjí, nemůžeš ho zakonzervovat, myslím si. Potom Pan Spekulátor dlouze spekuloval o historickém vývoji češtiny a pořád opakoval, že na rozdíl od jiných jazyků v jedné fázi násilně zamrzla. Moc jsem nepobrala, co přesně tím myslí, ale tvářil se, že je to tak samozřejmá věc, že jsem se ani neodvažovala zeptat. Asi baroko? Ale takhle ho probůh nevyhrocuje ani nikdo z našich učitelů… Mnohokrát jsme se ještě dotkli tématu rozpadu světa a špatného fungování všech systémů, na které přišla řeč. Bylo to dost vysilující odpoledne. Představa, že po mně partner při každé schůzce střílí otázkami jako z kulometu… nevím, kolik hodin spánku bych pak potřebovala na zotavení. Ale zase to byl celkem přínosný nácvik pohotových reakcí a nepřipraveného argumentování. 😀

Č. 5 Pan Ezo

Pan Ezo byl rovněž poznaný na internetu. Pana Ezo jsem myslela docela vážně. Sice nebyl úplně můj typ, ale dalo se s ním skvěle povídat. O ezo věcech mimo jiné, ale i o věcech jiných. Poslouchal Nicka Cavea a i o něm dovedl zajímavě mluvit. Taky jsem se s ním sešla víc než jednou, což je úspěch. Jenže Pan Ezo občas vykazoval pro mě dost defektní chování. Na druhém rande, které bylo druhé od začátku i od konce, mi například v kavárně chytil ruku a držel mi ji na stole vedle skleničky vína. Když už to trvalo asi minutu a Pan Ezo pořád nepouštěl, prohlásila jsem, že si připadám jako někde na terapii u psychologa. Pan Ezo mě pustil, ale evidentně se urazil. Tak jsem mu ruku vrátila. (Bože, příště si musím víc stát za svým.) Pán Ezo ji držel na stole minimálně dalších deset minut a vedl do toho řeč o duševních záležitostech. Další divnozážitek do sbírky. U vedlejšího stolu seděla partička holek. Docela jsem jim záviděla jejich přirozenou zábavu. Příště už chodím ven taky jenom s kamarádkama…

Teď nevím, jak to smysluplně zakončit. Nějakou radu, shrnutí? Snad jen, že život je občas namáhavý, když se člověk dostane do společnosti někoho, kdo funguje na úplně jiné bázi, ale slušnost velí, že nemůžete utéct.

Jen tak mimochodem… nemáte někdo nějaký trik, jak utéct z rande? Smrt babičky ani kočky se nepočítá.

P. S. Evidentně jsem nový blog načala zase svým oblíbeným tématem. Příště napíšu něco o knížkách, ať se zvýší má bloggerská kvóta intelektuálnosti. 😀

Advertisements

3 thoughts on “Rande? To nechceš!

  1. Silwiniel napsal:

    Ty jo, to jsou zážitky! Hlavně ten pán z VŠE, který tě zhodnotil, tomu se ani nechce věřit. Říkám si, že jsem musela mít neuvěřitelný štěstí, když jsme svého manžela poznala přes internet a zamilovali jsme se do sebe hned na první schůzce 😀 Moc ti přeju, aby se v budoucnu dostavily nějaké lepší zážitky!

    To se mi líbí

  2. Hanyzka89 napsal:

    Super článek, bavil mě od začátku do konce. Ohledně tématu první rande prožívám hodně podobné pocity a vůbec se mi teď do žádného nechce pouštět. Jen málokdy se mi stane, že v životě potkám muže, s kterým bych si měla co říct a který by mě nenutil tajně koukat na hodinky. Joooo….a moc se mi líbila metafora „útěk před tichem“.. :)))

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s