Opička lysá

Opička lysá tiše banán v koutě chroupe. I se šlupkou. Stěny jsou prázdné, nudně šedé. Nudně šedá prázdná místnost, až na tu opičku, která právě dojedla. Ejhle, rychle se vymrštila z kouta a nyní visí na zamřížovaných dveřích…a my zjišťujeme, že to není opička, nýbrž opičák!…

Podivný muž s karafou zpola naplněnou růžovým vínem brodící se přes bahnitou řeku. Nedívá se na nikoho, jde svědomitě dál. Už chce být na druhém břehu, ale hnědá voda stále olizuje jeho chlupatá kolena.

Druhý břeh…

Spatřuji přelud. Opice poskakuje ve středu vozovky, zatímco červený panáček pomalu rytmicky cvaká, jako by říkal: ne, ne… Nevnímám tok aut a vrhám se do řeky. Šílený hluk, něco troubí, křičící hlasy… Nechápu. Proč? Já chci jen odvést tu opici a být rychle na druhé straně. Náhle to utichá a vše pohlcuje tma. Ticho. Černá, všude je jen černá barva. Nevím, zda jsem oslepla, nebo zda přede mne někdo natáhl černé plátno. Moje pravá ruka něco nahmatala. Chytám se toho. Je to lano. Odněkud náhle proudí slabý svit, ve kterém spatřuji obrysy čehosi. Kroutí se to všude na dohled, tlusté šlahouny připomínající hady s rozeklanými jazyky. Provazy, lana, liány…nebo ti hadi? Chytám se jednoho za druhým, prodírám se houštím a tápu ve snaze nalézt zdroj onoho světla. Jeden šlahoun se mi otře o tvář a zanechá po sobě nepříjemnou mastnotu. Otírám ji a pokračuji ve svém snažení. Mezi černými lany se místy objevují bílé kapesníky. Sbírám je a otírám jimi mastnotu, která na mně ulpívá ze šlahounů. Je to únavné, ale světlo se zdá být blíž. Hmatám po provazech, lezu po liánách, houpu se na lanech, bojuji s mastnými hady a sbírám bílé kapesníky. Netuším, jak plyne čas…je to hodina, den, rok či století? Po té neurčité době jsem konečně venku! Stojím na světlé planině, mírně vroubkované. Chci udělat krok, ale místo toho zjišťuji, že planina je obrovská trampolína.

Muž ve špinavé líné řece se nečekaně zastavil. Jeho výraz hovoří o něčem nepříjemném. Musí se podrbat – blecha ho saje vprostřed vysokého čela. Udělá zbrklý neuvážený pohyb. Karafa zpola naplněná růžovým vínem padá a noří se pod hnědou hladinu, lahodný nápoj se mísí s nekonečným množstvím páchnoucí vody, až se v něm zcela rozplyne. Muž neslušně kleje.

Mé okolí se rozplývá. Vše mizí v bílé záři. Trampolína, hadi i nasbírané kapesníky, vše se ztrácí v oslepujícím světle. Už opravdu nic nechápu.

Probouzím se na nemocničním lůžku, nade mnou se sklání doktor. Někoho mi nápadně připomíná, má vysoké čelo a jeho černé vlasy se motají ve složitých zákrutech všude kolem jeho hlavy, jako liány nebo hadi. Vypadají trochu mastně. Doktor se v nich podrbe, jako by četl mé myšlenky a náhle z těch vlasů vypadne veliký lup. Padá, až se nakonec usadí v mé levé ruce. V té pravé svírám bílý kapesník.

Opičí přelud, muž s karafou ani já jsme nedošli na druhý břeh…

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s