DEZILUZE MLÁDÍ A JINÉ TRAPNÉ VĚCI

Tak jo. Na začátek je třeba zmínit pár věcí. Zaprvé: první polovina tohoto článku ležela v počítači asi měsíc. Takže lze předpokládat, že v druhé polovině článku popřu všechno z  poloviny první. Že dojde k masivním zvratům. Zadruhé: aby člověk vylíčil tolik zvratů, potřebuje prostor. Takže to tentokrát bude dlouhé čtení. Ale ty slíbené zvraty by vás mohly nalákat. Zatřetí: slovo trapné v nadpisu vnímejte prosím z pohledu diachronního. Jako když Božena Němcová zemřela na trapnou nemoc. Neznamená to, že by se té nemoci mělo smát, ale že tu Boženu trápila. I když v mém případě je ta dvojsmyslnost možná na místě.

18193335_10206976018678045_640903625056429898_o

Celý příspěvek

Ze sraček do sraček

Älä pelkää, sinä et pääse putoamaan!

Tak jo, právě jsem se rozhodla, že každý článek budu začínat finským citátem a vůbec nevadí, že tomu nebudete rozumět. Nebo že budete rozumět jenom tomu.

Začal semestr a to s sebou přináší spoustu změn. Například to, že zase nemám čas psát si blog, což mne velmi rmoutí. Ale pochopte… když někdo nemá čas si psát ani úkoly, těžko si asi bude psát blog. Pocit dospělosti ve mně vzbuzuje především to, že si začínám zatraceně vážit víkendů.

Mám pocit, že oproti bakalářskému studiu se to magisterské docela zbláznilo. Jednak v ohledu obtížnosti většiny předmětů a počtu úkolů. A taky v nějaké vyšší síle shůry, která mě asi chce zničit. Nebo bráno z opačné strany chce možná posílit mojí vnitřní stabilitu tím, že ji bude hodně narušovat. Protože co tě nezabije, to tě posílí. Jenže já nevím, jestli mě to nezabije… Ale snad ne. Každopádně to trochu pochroumává mojí strategii radost.

hqdefault

Celý příspěvek

Strategie radost

Se tulee ja se menee.

Přesně to dělá život. Život tulee a zase menee. A pořád kuluu, docela nopeasti. A protože to tulee a menee se děje, jak už bylo řečeno, docela rychle, nevyplatí se marnit drahocenný čas.

Před pár dny jsem si odhlasovala strategii radost. Strategie radost teď bude jedním z řídících vlivů mého jednání, myšlení a žití vůbec. Bude v platnosti na dobu neurčitou, do odvolání.

16507020_10206417641358961_206793251_n

Celý příspěvek

Čepičí potíž

Pociťuji zlost. Znáte takový ten pocit, když si vymyslíte nějakou skvělou materiální věc, kterou od té doby nutně potřebujete, ale nikde ji nemůžete sehnat? Tak přesně ten mám.

Dneska mi během semináře (pozor – jsem hrozně pilná a chodím na semináře i během zkouškového) vytanula na mysl taková čepice. Potom, co jsem asi před měsícem ztratila svojí milovanou čapku na ulici z hlavy (prostě nepochopíš…) nemám žádnou srdeční. Takže myšlenky na novou byly dokonalá vycpávka nudnějších chvil semináře. Jelikož moje škola sídlí v centru a moje peněženka právě obsahovala včera vydělané peníze, rozhodla jsem se, že to cestou domů vezmu přes Václavák a vysněnou pokrývku hlavy se pokusím odněkud získat. Čepka není nijak speciální, je vlastně dost obyčejná, takže by to neměl být problém. Nepožaduju aby byla posázena diamanty v pravidelné vzdálenosti pěti centimetrů. Ani na ní nemusí být modře vyšito „Miluju Finsko“ ani „Miluju Finy“, dokonce ani „Fini jsou blbci“. Prostě normální obyčejná čepice. A víte co? Prošla jsem pět největších obchodů a nic. Po čepici ani vidu ani slechu. Že nenajdu přesně to, co hledám… prosím (kalhoty nosím), ale že v celém New Yorkeru nenajdu vůbec žádnou čepici? Prostě ani jednu. V lednu. To mě štve. Taktéž HM. HM mi v mrazu nabídlo jedině kšiltovku. Fakt dík. Nová forma pasivního boje – kšiltem proti smogu a omrzlinám! Moje skvělé vytočení pak dokončilo Céaá. Na to jsem sázela jako na poslední možnost. Vždycky tam mají takový koutík plný sezónních drobnověcí. A víte co? Ten koutík byl plný regálů obsypaných šátkama – jeden milion sto variant téhož šátku. Modrý s bílou houbičkou, modrý s bílou malinou, modrý s bílou beruškou, modrý s bílou prdelí… Všechny možné a nemožné kombinace. A čepice? Poslední tři kusy nejvíc fuj zbytků. Šátky prostě mají přednost. A dělám si srandu – tu variantu s prdelí jsem tam neviděla.

Celý příspěvek

Včelička a masožravka

Tě pic, deset slepic (by Matthe Hagallaz),
sešlo se hned několik faktorů, proč napsat nový článek.

Faktor č.1: Mám čas. Dneska jsem neudělala jednu zkoušku a opravný termín je až za týden.
Studijní frustrace se dá dobře kompenzovat volným večerem.

Faktor č. 2: V našem bytě se nachází nový notebook. Je velmi tichý, lehký a dobře sedí na klíně. Taky vůbec nehučí. Je tichý skoro jako Finové. Je to pašák. Ač není můj, mám pocit, že by se na něm dobře psala kniha. → Jestli si ho budu často půjčovat, třeba napíšu knihu.
Frustrace neshody literárních ambicí s reálnou literární produkcí se dá dobře kompenzovat novým psacím stojem.

Faktor č. 3: Udály se zajímavé věci. Na to ovšem nebude stačit jen jeden odstavec…

Celý příspěvek

Finové jsou z toho v řiti. 8683 likes

Finové jsou relativně uzavření

Finové jsou výborní bruslaři.

Finové jsou z toho v řiti. 8683 likes

Finové jsou z toho v řiti. 8780 likes

Finové jsou šílení 2.

Finové jsou menšinou, která se přizpůsobuje většině

Finové jsou největší čtenáři novin na světě

Finové jsou ugrofinským národem

Finové jsou hratelnější než Rusko

Finové jsou se členstvím v EU spokojeni

Finové jsou vynikající hokejisté.

Finové jsou známí po celém světě

Finové jsou velmi nesmělí a plaší

Finové jsou přitom štístka.

Finové jsou vesměs klidní a tiší lidé

 

Finové tradičně obědvají velmi brzy, kolem jedenácté hodiny dopolední.

 

Značka: Googlit se dají i básničky.

Jussi a Matti – variace na dva Finy

Napsáno l. p. 2010 při hodině fyziky.
Tak si říkám, že mi někdy ta fyzika možná docela chybí.
cc254233b4_65553265_o2
Jussi volí pravici. Matti nevolí nic. Jussi je pravičák. Matti je zlobr.
Jussi jezdí Mercedesem. Matti má sněžnice.
Jussiho manželka je nevěrná. Matti je nevěrný harému.
Jussi pije vodku, protože má deprese. Matti ji pije, protože mu chutná.
Jussi má deprese kvůli nevěrné manželce. Manželka ho podvádí se šéfem, který mu dal služební Mercedes. Je to potupné. Jussi to ví. Perkele!
Matti nic neví, proto je mu fajn.
Jussi se zhroutí. Matti spí.
Jussi jede k jezeru, vystoupí z Mercedesa a spáchá sebevraždu.
Matti si nazouvá sněžnice a jde travou v dál.
Jussi vyplouvá na hladinu. V saku od manželky, ve kterém byl volit. Mrtvý.

Víření v mozku a šelest na plicích

Čauves, moje malá čtenářská obce!

Chytla mě zimní lenora, takže odkládám všechno, co se dá, a tudíž mám i čas napsat článek na blog. Odkládám psaní úkolů a odkládám chození do školy. Je štěstí, že už se blíží konec semestru, jinak by to bylo asi špatné. Takhle si to snad můžu dovolit. Odkládám skoro i dýchání. Nebo spíš dýchání odkládá svoje bezchybné fungování. Definovala jsem si na sobě plicní potíže. Už asi dva měsíce kašlu a teď se k tomu přidalo vylepšení – bolí mě hrudník a nemůžu ležet jinak než na zádech, protože to fakt bolí. Několikrát denně přemýšlím, jestli náhodou nezemřu. Měla bych jít asi k doktorovi, jenže se bojím, že mi řekne, že mám díru v plicích. Nebo nádor na plicích. Nebo měsíční písek na průduškách nebo kletbu v nosní dutině… nechce se mi tam. A tak to odkládám a všem přitom vykládám, že mám plicní potíže. Zajdu si tam po Vánocích, pokud tomu do té doby nepodlehnu. Nemůžu mít třeba tuberu a být novodobá Márinka? Márinka měla ale černé vlasy a taky nápadníka. Já nemám ani jedno, takže jsem snad zachráněna. S největší pravděpodobností. Kdybych teď měla umřít na plicní potíže, zemřela bych možná jako šťastný mladý člověk. Protože jsem si za poslední týdny nějak zvládla nasbírat nové iluze a ještě o ně úplně nepřijít. Tohle je vlastně ideální fáze pro úmrtí. Život s trochou iluzí je hned příjemnější. A smrt určitě taky.

Celý příspěvek

Listopadový ostrovní trip – objekt šetření: Manchester

Když lidem řeknu, že jsem letěla do Stockholmu za devadesát korun, tak se obvykle smějí a nevěří mi. Ale já vážně letěla do Stockholmu za devadesát korun! A doletěla! A taky jsem jela z Londýna do Manchesteru za devadesát korun (vzdálenost přes 300 km) a potom z Manchesteru do Edinburghu taky za devadesát korun (vzdálenost skoro 400 km). Ano, přesně tyhle jízdenky za směšnou cenu byly důvod, proč jsem celý výlet do ostrovní země naplánovala. To prostě nemůžete nevyužít.

SONY DSC

Celý příspěvek

Rande? To nechceš!

Rande… první rande, tak se nazývá situace, kdy se dva lidé sejdou za účelem zjistit, jestli podobné situace chtějí v budoucnu pravidelně opakovat, nebo radši ne. Je to trochu metoda pokus omyl, a tak se občas zjistí i to, že první bylo zároveň poslední. Upřímně mě tahle metoda pokus omyl moc nebaví. Spíš ubíjí. Blbé ovšem je, že pokud chce člověk potkat člověka nového, většinou nemá jinou možnost, než se prostě s někým novým začít bavit. Jako úplně od nuly, chápete… Když pominu, že mi to přijde většinou ubíjející, dá se to brát taky jako zajímavý sociologický výzkum, pozorování různých typů lidí, porovnávání jak se různí lidé chovají v přibližně stejné situaci. A taky z toho občas vzniknou zajímavé zážitky a historky – když už to k ničemu lepšímu nevede, tak historka na blog se vždycky šikne. Inu i v Tetrisu jsou dílečky, které k sobě napasují. Tady mé vybrané zážitky.

Č. 1 Úzkohlavý Celý příspěvek