FRANCIÍ ZA VINCENTEM: KUDRNATÉ KOPCE A PSYCHIATRICKÁ LÉČEBNA

Za měsíc startuje další fáze mojí skvělé Vincent tour – tentokráte směr Holandsko, tak si říkám, že by možná bylo fér dopsat prvně dojmy z té podzimní francouzské části. Po dvou odstavcích diplomky cítím, že je třeba strávit večer psaním něčeho méně akademického, takže jde se na to.

Skončili jsme v Arles a z něj dnes budeme pokračovat ještě chvíli po Vincentových stopách do starobylého městečka Saint-Rémy, pryč od pobřeží. Pak se na chvíli pustíme po vlastní ose, protože nás Vincent přivedl do na památky velmi plodného regionu a byla by škoda neodchýlit se z jeho stop, když se nabízí něco dalšího zajímavého – v našem případě Avignon, Carcassonne a ještě pár méně slavných míst.

45005202_10210168002515646_5590550344116469760_o

Celý příspěvek

Čtvrtý finský měsíc

Snad nemusím ani připomínat, že už jsem ve Finsku několikátý měsíc. Na psaní blogu mi k mé velké rozmrzelosti nezbývá mnoho času. Představovali jsme si s kolegou, že tu budeme prožívat velmi poklidný podzim a zimu, ale život ve velkém městě, jakým Tampere bezesporu je, s sebou přece jen nese spoustu možností kulturního a mentálního vyžití, takže je někdy docela těžké rozdělit náš čas nějak rovnoměrně mezi povinnosti a zábavu. Čas od času lze naštěstí obé spojit v jedno, například návštěvou literárního večera, který pořádal jeden ze zdejších studentských spolků a na kterém přednesenou básní přispěl i náš letitý kamarád, který je historik a následujícího dne nám udělal i soukromou komentovanou prohlídku muzea, kde pracuje. Viděli jsme tam například původní parní stoje, které poháněly tamperskou textilku. A z doporučení místních jsme se dostali zadarmo i do druhého, ve městě největšího, muzea. O volném pátečním vstupu je dobré vědět.

Celý příspěvek

Francií za Vincentem: Arles

Večerním vlakem, který jsme stihly jen tak tak, míříme do Arles. Za okny je pršavo a pomalu se šeří. (I když francouzské vlaky mají obvykle tak špinavá okna, že se v nich šeří i v pravé poledne.) Poslouchám tklivou hudbu a úspěšně se mi daří vrátit se v představách o sto padesát let zpátky. Náš imaginární průvodce van Gogh sem právě přijíždí z Paříže rozhodnutý usadit se tu trvale a čerpat inspiraci ze sytých provensálských barev a vůní. Mnohý malíř si v té době pro sebe pomyslně zabral nějaké jižanské městečko, jehož tvůrčí vnuky měly patřit jen a jen jemu. Vincentovi bohémští přátelé poradili Arles – to bylo ještě volné. V knížkách, co jsem o něm četla, bylo město, jehož historie sahá až k Římanům, vylíčeno jako místo, kde šílenství doslova prýští ze země. Křivolaké uličky bičuje střídavě mistrál a spaluje slunce. Kolem oprýskaných nároží tu běhá ryšavý Vincent, v podpaží ještě vlhké plátno a ve tváři divný pohled. Zase si myslí, že si nějak pomůže. Maluje skoro rychlostí světla a obrazy nestíhají schnout. Snědí Arlesané s rovnými nosy a černými vlasy sledují úkosem a s nevolí, když si zrzavý cizinec nechává sluncem vypálit zdravý rozum z hlavy…

IMG_20181009_100319_HDR Celý příspěvek

Francií za Vincentem: Nice a Aix-en-Provence

Že jsem se toto léto nějak pominula do van Gogha jste si už asi všimli. Šířila jsem jeho jméno ve svém okolí po celé prázdniny až s chorobnou frekvencí, ale jsem za tyhle své mánie ráda. Vždycky mě obohatí něčím novým, rozšíří mi obzory a někdy mě i přimějí cestovat. I když přimět mě cestovat není zrovna dvakrát těžký úkol…

Vincent se během svého života docela často přemisťoval. Pokaždé si myslel, že mu změna místa nějak pomůže, ale skutek utek a zdánlivým řešením byl další odjezd. Nepopřu, že se v tom trochu vidím. Když jsem si o něm četla knížky, sledovala filmy a zjišťovala, jaké lokality slavná plátna zachycují, mnohé místní názvy se mi dostaly do hlavy a já se jich nemohla zbavit. Po tom, co několik let žiju v převážně finských reáliích, zněla najednou slova jako Arles nebo Auvers sur Oise lákavě exoticky. A tak se nějak zrodil nápad – vydat se po jeho stopách. Víc už své touze asi nemůžu dát. Rozhodně nejsem jediný člověk, kterého tohle napadlo, protože jeho šlépěje jsou geograficky celkem přesně zmapovány (viz tento web) a daná místa z toho nemálo těží. Realizovat celou cestu od rodného holandského Zundertu přes Anglii a Belgii by zabralo moc času a stálo moc peněz, takže jsem to omezila na poslední léta jeho života a oblast, která je i sama o sobě asi nezajímavější a nejvíc se promítla v tvorbě – Provence a Paříž.

44647807_10210134766124757_5260562977358086144_o

Celý příspěvek

O sýkorkách a lidech

Morjens!

Pobyt ve Finsku zdá se mi asi už tak přirozený, že ani necítím okamžitou a nutkavou potřebu vypsat na blog líčení svých každodenních činností. Bydlím teď se svým soulmatem v Tampere, na které jsem po těch peripetiích ještě nezanevřela a rozhodla se do něj vydat na pár měsíců znovu. A znovu zkusit štěstí – jinde a na stejném místě zároveň. Dva měsíce už budou skoro za námi, ale oba cítíme, že vracet se na Vánoce definitivně domů se nemám nechce, takže jsme se rozhodli zkusit si pobyt ještě trochu protáhnout, a zažít tak zdejší jezera ve zmraženém módu. Před chvílí nám přišla pozitivní odezva od pronajímatelky bytu, že natáhnout smlouvu o další dva měsíce nebude problém a že jsme nejlepší nájemci. Slavíme! Všechno se teď nějak děje. Jestli je život jako metaforická houpačka a člověk je někdy dole na někdy nahoře, tak my se teď vznášíme docela u vrcholu.

44532942_10210125435851506_1833747561316352000_o Celý příspěvek

Prázdninové přečteno

Na začátku prázdnin mě zase chytla potřeba dovalit domů co největší obsah knihoven. Letos to bylo o něco milejší v tom smyslu, že z nich člověk nemusel sestavovat seznam četby ke státnicím. Schválně jsem se tak zaměřila spíš na nějakou letní oddechovku, co se bude dobře číst a pobaví mě.

Z následující hromádky byla přečtena asi necelá půlka. Jak už to bývá… nakonec mi došlo, že chci vlastně číst úplně jiné věci, než jsem si na začátku prázdnin půjčila domů. Radši nějakou klasiku nebo něco s větší porcí intelektu, ne jen lehké románky.

35974538_10209431546104696_8518936089652625408_n Celý příspěvek

Po Beneluxu bez luxu

V červenci jsme se rozhodli vyrazit s rodinkou na společnou dovolenou. (Rodinkou rozumějte já a moji rodiče, nikoli já a moje děti. Dítě jsem já.) V době, kdy jsou pařáky i doma, se nám na jih úplně nechce, a tak jsem se rozhodli, že by se před horkem dalo třeba trochu ujet někam k Severnímu moři. Oukej, beru si to na starost a s nadšením googlím mapičky, hotýlky, letenečky, jízdenečky… až je dovolená hotová.

Nejprve máme v pácu Brusel. Zaujal mě před pár lety, když jsme jím projížděli cestou do Londýna, a řekla jsem si tehdy, že by to chtělo někdy v budoucnu věnovat mu víc než jen průjezd. Belgie je poměrně malá a není tudíž problém prozkoumat tu i něco dalšího. Bruggy – ty jsem zase jednou viděla v televizi a docela mě to zasáhlo. No a když ještě chvíli rejdím po mapě a v jízdních řádech, zjišťuji, že by se dalo přidružit i francouzské Lille, které je hned vedle Belgie a na opačnou stranu Amsterdam, do kterého se z Bruselu dojede za krásné čtyři hodiny a čtyři stovky a to chceš! Jedem!

SONY DSC

Celý příspěvek

Cesty Polskem

Cestuju docela dost a často, ale ještě jsem nevytáhla paty z Evropy. Snad to jednou taky přijde, ale zatím mám pořád pocit, že tu člověk alespoň v malém najde skoro všechno, na co si vzpomene. A třeba rovnou v sousední zemi. Chcete si třeba zkusit chodit po poušti? Zajeďte si na sever Polska.

SONY DSC Celý příspěvek

Léto s Vincentem aneb proč se zabil van Gogh?

Prázdninový potápěč – ponor do van Gogh tematiky

Přemýšlím, kdy jsem naposledy měla nějakou platonickou lásku. Takovou tu naprosto neškodnou, planoucí vůči nějaké filmové či knižní postavě. Začalo to Ferdou Mravencem ve školce a skončilo Princem Kaspianem na přelomu základky a gymplu? Asi jo. Tihle dva byli vážně vážní. Ale pak už nic. Pak už jen ti opravdoví, kteří v mém případě způsobovali více špatného než dobrého, protože jsem to nikdy nemohla trefit nějak oboustranně a dlouhodobě.

Ale teď mám po několika letech volné prázdniny – čas, kdy nemáte žádné deadliny a můžete si dělat, co chcete. Máte víc času na myšlení. O prázdninách se můžou stát bizarní věci. Třeba můžete v pětadvaceti zjistit, že platonická láska není ještě pasé, a najít si objekt zájmu ve více jak sto let mrtvém malíři, o kterém se ani přesně neví, jak vypadal… Ale tenhle článek by měl být seriózní. Chci vám v něm představit Vincenta jako takového. A důvody, proč vůči němu chovám sympatie jako vůči zajímavému člověku. Třeba vás to nějak inspiruje, kdybyste přes léto trpěli nedostatkem objektů platonické lásky. Nebo si třeba o něm zapamatujete i něco jiného, než že si uřízl ucho. To bych byla ráda. 🙂 Já jsem si touhle svojí novou láskou docela obohatila obzory. Dokonce mě to přimělo začít chodit do galerií.

Vincent_van_Gogh_-_Wheatfield_under_thunderclouds_-_Google_Art_Project

Wheatfield under the thunderclouds vzniklé v posledním roce života. Dnes v Amsterdamu. Série pšeničných polí je dost rozsáhlá a jsou moje nejoblíbenější.

Celý příspěvek